Fenomén zvaný olympijské podvody
Považuji to za zdrcující zprávu anglického tisku: ještě než vůbec mohly být zahájeny XXX. letní olympijské hry v Londýně, bylo již vyloučeno celkem 11 sportovců — kvůli dopingu. Průběhem soutěží následovali další hříšníci a plejádu poslední den ukončovala běloruská koulařka Naděžda Ostapčuková. Jak je to možné, že se někdo může snížit k tak neférovému podvodu? Jak to probíhalo v minulosti?
Komentátor německého televizního vysílače ARD Hajo Seppelt to vidí ještě hůř: „Chytli pouze toho, kdo si nedával pozor. Ti ostatní proklouzli.“ Prý se dnes dokážou vyrobit anabolika, která v moči neukazují žádný pozitivní nález. Musela by se odebírat i krev, aby podvodníka přistihli – a to se běžně nedělá. V Londýně nastoupilo 10 500 sportovců, ale bylo provedeno pouze 6250 dopingových kontrol. Podle Světové antidopingové agentury (WADA) testem zadrželi okolo 100 nafetovaných sportovců. To přesto znamená, že 4150 atletů prošlo na stadión tzv. bianco, neboť u nich žádný test proveden nebyl.
Podvody při olympijských hrách nejsou nic nového. Celkem 20 zlatých medailí muselo být v dějinách při těchto soutěžích vráceno. V minulosti se však ne vždy jednalo o doping. První oficiálně zaznamenaný podvod se odehrál v roce 1896 během olympiády v Aténách. Řecký maratónec Spiridon Belokas si usmyslel, že vyhraje zlatou medaili. Anabolické steroidy v té době ještě neexistovaly – natož aby se užívaly k dosažení maximálních sportovních výkonů.
Spiridon se rozhodl najmout si koně a vůz. Jakmile měl ostatní skupinu závodníků daleko za zády, vklouzl do ukrytého připraveného dostavníku, vozka práskl bičem a oři se dali do trysku. Po několika kilometrech onen mazaný Řek opět vyskočil z pádícího povozu a pokračoval v běhu. I přes tuto vydatnou pomoc žádnou zlatou medaili nevybojoval a skončil jako třetí. Z bronzové medaile se však dlouho netěšil. Majitel dostavníku ho hned po skončení maratónského běhu udal, a tím byl osud Spiridona Belokase zpečetěn.
Jindy zase došlo až k neuvěřitelnému omylu. V roce 1932 během olympijských her v Los Angeles zvítězila v běhu na sto metrů Stella Welshová z Polska. Získala zlatou medaili a nikdo se víc o nic nestaral. Její jméno a výkon zůstaly téměř padesát let bez sebemenšího zádrhelu.
Vítězka se však jednoho dne stala obětí pozoruhodné tragédie. V roce 1980 si Welshová chtěla v jedné bance v Clevelandu (USA, stát Ohio) vyzvednout peníze a byla přepadena. Lupič ji vypálenou ranou z revolveru zastřelil. Nebožka byla dopravena do nemocnice a lékaři provedli pitvu, aby zjistili příčinu úmrtí. Zjistilo se, že Stella Welshová byla muž.
Buďme přesto objektivní a podívejme se i do zákulisí pořadatelů již zmíněných her. Nyní jde o výrobu medailí. Poslední zlatá medaile byla předána před 100 lety, v roce 1912 na olympiádě ve švédském Stockholmu. Od té doby jsou „zlaté medaile“ zcela transparentním podvodem – a to platí i o stříbrných a s jistou dávkou sebezapření i o bronzových. Pod pojmem „zlatá medaile“ dostává vítěz do rukou kulaté stříbrné vyznamenání tence pozlacené šesti gramy 24karátového zlata. V případě tzv. stříbrné medaile se jedná o kulatý odznak ze směsi mědi a stříbra.
Pakliže byste se rozhodli jej prodat zlatníkovi coby „stříbro“, patrně těžko uspějete. Alespoň já jsem neměl úspěch zpeněžit ve Vídni roku 1970 „stříbrné“ medaile českého vzpěrače Roberta Belzy (1926–1969). Kov nebyl vídeňskými zlatníky považován za stříbro. „Bronzové“ medaile nejsou rovněž z čistého bronzu, nýbrž se vyrábějí s příměsí stříbra. Je tomu tak proto, že klasický bronz lehko oxiduje a černá. V některých případech může i jedovatě zelenat. Příměs stříbra by tomu měla každopádně zabránit.
Ať tak, či onak – čistá bronzová medaile (cín + měď) to není. Ano, fenomén zvaný olympijské podvody má bezesporu mnoho rozličných tváří.
