Můj život je restaurace. Emanuele Ridi, italský velvyslanec jídla v Praze, přežil televizní smrt a jede dál
Neměl to jednoduché. Během posledních měsíců musel čelit možnému konci televizní kariéry, přežít útoky bulváru a nakonec i konsolidovat restauraci, která stála na začátku jeho úspěchu. Emanuele Ridi to zvládl, a navíc se dokázal vrátit s další řadou své kuchařské show, jež je dost možná to nejlepší, co kdy udělal …
Sedí na předzahrádce své restaurace v pražských Dejvicích a tváří se spokojeně. I když už je po době oběda, restaurace je solidně obsazená, často lidmi, jež – máte ten dojem – odněkud znáte nebo kteří rozhodně znají jejího majitele. Proč je právě tenhle muž oblíbený televizní kuchař, přitom není vůbec těžké zjistit. Chová se vstřícně, je sympatický a veselý. Když ho sledujete mezi hosty, jež zdraví prakticky bez výjimky, je jasné, proč i při rozhovoru působí vstřícně. Ostatně obecně platí, že právě majitelé restaurací jsou nejpříjemnější celebrity – nemohou si prostě dovolit chovat se arogantně. Připočtěte jeho roztomilou snahu mluvit za všech okolností česky, což je něco, co mají Češi rádi, a máte před sebou dokonalý televizní idol.
Za posledních několik měsíců si přitom Emanuele (či Eman nebo Manu, jak mu říkají jeho známí) užil svoje. Během natáčení poslední řady pořadu S Italem v kuchyni opustil jeho tým producent Jiří Kratěna (který Emanuela pro televizi objevil), aby se plně věnoval televizní kariéře Zdeňka Pohlreicha. Stalo se tak v situaci, kdy mnoho lidí chápalo koncept tohoto pořadu jako přežitý a Ridiho výkon v něm za minimálně poněkud unavený. Jenže letos v létě nasadila televize Prima family pořad Léto s Italem, ve kterém se Ridi v hybridním kuchařsko-cestovatelském televizním formátu vypravil do rodné Itálie nejen vařit, ale představovat lokální výrobce a zpracovatele potravin. Pořad má solidní sledovanost, především ale dokonale revitalizoval Ridiho kariéru. Ten ve své vlasti pookřál a nový pořad mu dal i nový náboj. Ano, Emanuele jako televizní hvězda je zpátky.
Vy jste pomáhal rozjíždět vlnu, jež se dneska šíří po Praze a pomalu i mimo ni – každá dobrá restaurace prodává ještě italské potraviny nebo polotovary, přibývá i samostatných prodejen.
To nejsou jenom Italové. Tady naproti jsou Řekové, další Ital je hned za rohem, jsou tu holandské sýry, za rohem má obchod s potravinami i ten Japonec, jak se jmenuje … Oko …
Okamura.
Jo, Okamura. Chci říct, že v Praze přibývá míst, kde si můžete koupit dobrý potraviny, takže jestli jsem na začátku někoho inspiroval, je to asi dobře … Zajímavé ale je, že se to chytlo. Tržby z prodejny mi rostou, což ale souvisí s tím, že někteří lidé si díky nim začali víc vařit doma. Není divu, když dneska zapnete televizi a všude je někdo, kdo vaří.
Ale u italské kuchyně je ten nástup nejviditelnější, na tom máte se svým pořadem nepopiratelnou zásluhu. Co je podle vás kouzlo vaší kuchyně?
Klíčové je používat málo surovin ve vysoké kvalitě. Pokud chcete špičkové suroviny, pak to možná nebude úplně nejlevnější, ale kouzlo je v tom, že když se držíte sezónních surovin, nemusí to být ani drahé. Rozhodně vás jedny dobré špagety nezruinují. Navíc jsou suroviny na italskou kuchyni celkem dostupné – nedávno jsem se díval, že Itálie je největším vývozcem potravin v Evropě.
Vy vlastně děláte hodně pro rozšiřování italské kultury v Česku a česko-italské přátelství vůbec. Zvou vás aspoň na ambasádu jako zasloužilého krajana?
Ne, vůbec, ale to je normální. Vy se tak snažíte, oni ani nepoděkují. (Smích) Ale to je Itálie. Já měl alespoň malou radost. Když přišel nový italský velvyslanec, tak mu prý říkali, že je tady úplně zbytečně, že už tady jeden italský velvyslanec je a jmenuje se Emanuele Ridi. To je hezký. Ale třeba bývalý italský velvyslanec ke mně nepřišel za celou dobu ani jednou na jídlo.
Proč?
Nevím, asi jsem ho měl pozvat zadarmo …
Já myslel, že Italové jako komunita drží hodně pospolu.
To jo, to je pravda a platí to třeba v Německu, ale v Česku z nějakého důvodu vůbec ne. Možná je to tím, že přijeli a okamžitě převzali ty nejhorší vlastnosti Čechů a dovedli je k dokonalosti. Takže jsou možná ještě závistivější, než je tady zvykem.
Co pro vás osobně bylo v Česku nejhorší?
Zásluhou železné opony jste nebyli zvyklí na kohokoli z jiné kultury. Když někdo jako já přijel odjinud, měl problém absolvovat běžné věci. Nikdo se se mnou nepáral, málokdo byl ochotný pomoct. Zvlášť když jsem neuměl jazyk. „Nerozumim“ byla věc, kterou jsem slýchal hodně často. Dodneška to tu trochu je – teď jsem zrovna poslouchal, jak Libor Bouček na Evropě 2 volá někam a mluví jakoby anglicky, ale nikdo mu nerozumí. A závist mezi lidmi tady byla trochu větší, než jsem byl zvyklý z Itálie. Znáte ten vtip o sousedově chcíplé koze. To byl první vtip, který mi v Čechách vyprávěli. Díky tomu jsem pochopil, jak to je. Není to samozřejmě všude a vždycky, ale ten rozdíl tu byl.
Musel jste Čechy učit italskou kuchyni?
Určitě. Ze začátku mi hosté vraceli těstoviny, že nejsem kuchař, protože jim je dávám nedovařený. Když tehdy kvůli rekonstrukci zavřela jedna pizzerie tady, v okolí, hosté začali chodit ke mně a byl problém. Ale tehdy tu bylo spousta rádobyitalských restaurací a pizzerií a lidi nebyli zvyklí na skutečně italské chutě. Dneska je to o moc lepší. Mluvím o době patnáct let nazpět.
Na druhou stranu, co vám Česko dalo?
Určitě šanci. Dopracoval jsem se do pozice, kterou už bych teď v Itálii nemohl nikdy mít. Koneckonců je mi skoro čtyřicet a dělám na tom od čtyřiadvaceti s manželkou, takže už bych neměl asi ani tolik energie.
A česká kuchyně?
Nechci mluvit o české kuchyni paní Rettigové, protože není možné, aby tak jedli všichni Češi. Dneska vidím, že hlavně mladí lidé českou kuchyni dost inovují a zlepšují, snaží se ji odlehčit a vylepšit. Starší generace spíše jí, na co byla vždycky zvyklá. Jiný problém jsou ceny a suroviny. Spousta Čechů je zvyklá, že se nají za padesát nebo sedmdesát korun, což jsou tři eura. A za to se nenajíte ani v Itálii, kde je spousta lokálních surovin. I když samozřejmě jsou místní rozdíly. Třeba na Sicílii se najíte levněji. Teď jsem tam byl a na trhu viděl nádherný lilek, který stál euro. Tady ho kupujeme v sezóně za stovku. On je i problém, že Češi si myslí, že když v tom není maso, není to jídlo. Což už se dneska taky lepší – jí se víc ryb i zeleniny a obecně je znát pokrok. Ale kdo má rád bůček, bude prostě pořád jíst bůček.
A vy máte rád bůček?
Ale jo, jednou za měsíc. Jinak se nepohnu. Ale česká kuchyně je jinak zajímavá. Polévky jsou tu výborné, třeba. Ale je to hodně zimní kuchyně. V létě je to na mě moc těžké.
Kam chodíte do restaurací? Sledujete italskou konkurenci?
Ani ne, není moc času. Vím, že je v Praze pár italských restaurací, které jsou dobré. Navzájem o sobě víme a většinou mi to potvrzují i hosté. Pak je pár dalších, které jsou dobré, ale třeba používají strašný olivový olej nebo tak. Avšak vždycky, když jsem v Brně, jdu do restaurace Koishi. Nikde jinde v Česku nejím suši, jenom tam. Oni jsou úplně jiná třída.
Vždycky mě zajímalo, jestli by se dobrá restaurace dala udělat i mimo Prahu. Jestli by se naplnila a dal by se v ní udržet vysoký standard, nebo zda je to pražská záležitost.
My jsme přemýšleli, že uděláme něco dalšího, ale teď je to opravdu hodně těžké. Důležité je sehnat dobré místo za dobrý nájem, což není vůbec snadné. V Praze ani mimo ni. Mimo Prahu mě paradoxně zná víc lidí než v Praze. Ale problém je, že pak byste museli být tam, protože lidi vás chtějí vidět. A to bych asi nestíhal.
Tak ale sem za vámi lidi chodí, ne?
První rok vysílání Itala to bylo jako tsunami. Opravdu fantastické, možná nejlepší rok restaurace. Ale na druhou stranu mi to zničilo starou klientelu, která sem byla zvyklá za mnou jezdit. Jednak tu na ně začalo být moc živo – lidi se chtěli fotit, podepisovat –, a navíc byl problém sehnat místo. A mnoha mým zákazníkům stačí nedat stůl, na který jsou zvyklí, a už je válka. Každý přijde, že je to jeho stůl. A takových lidí sem pravidelně chodí několik – někdo na oběd, někdo na večeři. Jednou ho dám jednomu, podruhé druhému a někdo třetí říká: „Manu, já už nepřijdu, jiný stůl nechci!“, takže říkám, ať si ho koupí, že se domluvíme. Teď to trochu napravuju, protože hlavní vlna nových zákazníků opadla. Ale pořád občas někdo přijde a chce podpis. Což je fajn, já lidem čas věnuju rád.
Co mají podle vás Češi a Italové společného?
Líbí se nám ženský.
