Vladimír Dlouhý: Nejsem zombie devadesátých let

Pane Dlouhý, myslíte svou kandidaturu vážně?

Ano. Proč se ptáte?

Přímá prezidentská volba se v posledních týdnech přeměňuje v reality show a někteří kandidáti ji berou jako neplacený osobní marketing.

Garantuji vám, že v mém případě tomu tak není. Vždycky jsem byl pracovitý člověk, na české poměry solidně zaplacený a vedu relativně klidný život. Ke konci října však ukončím všechny své pracovní vztahy, vzdám se soukromého života a jdu do kampaně naplno. Už dnes absolvuji sérii předvolebních běhů a vystavuji sebe i své nejbližší drobnohledu sdělovacích prostředků. Kdybych to nemyslel vážně, ukončil bych kontakty se všemi klienty? Vzdal bych se pohodlnějšího života?

Konec října je přesně ten okamžik, kdy kandidáti musí mít padesát tisíc podpisů podporujících jejich kandidaturu. Kdyby se vám je nepodařilo posbírat, vrátíte se k původní profesi?

Jdu do volební kampaně naplno a chci zvítězit. A když se mi to nepodaří? Rozhodně se nepřidám k žádné současné politické straně ani nezaložím nové uskupení. Svou kandidaturou však dávám jasný signál, že vystupuji z politického stínu a jsem připraven být daleko více veřejně činný než dosud.

Znamená to, že volby 2013 berete jako generálku na rok 2018?

Nepoužil bych slovo generálka. Já opravdu chci lidem dát jasně najevo, že to myslím velmi vážně.

Na mnoho lidí působíte jako někdo, kdo zabloudil z devadesátých let. Necítíte se jako politický zombie?

To je přehnané slovo. Už jenom proto, že jsem fungoval osm let v politice ve velmi složitém období a byl jsem vnímán jako poměrně úspěšný politik. Potom jsem dokázal na mezinárodní úrovni uspět ve finančním sektoru a od svých pětadvaceti let do dneška učím na vysokých školách. Chci tím říct, že mám společnosti co nabídnout. Nejsem oživlá mrtvola minulosti.

Českou veřejností hýbe téma korupce. Došlo k uvěznění vlivného politika, zatýká se na krajských úřadech a ministerstvech. To je samozřejmě pozitivní věc, ale nevkládá do toho česká společnost příliš velké naděje? Skutečně to změní fungování společnosti jako celku?

Lidé se domnívají, že česká politika je zkorumpovaná, a neslyší na argument, že korupce je i jinde ve společnosti. Domnívají se, že je to zásadní a negativní rys celého polistopadového vývoje, který akceleroval kolem roku 2002. Proto tak pozitivně reagují na vyšetřování a zatýkání kohokoli z veřejné sféry.

A váš názor?

V tomto případě není důležitá realita, ale obraz, vnímání. Lidé jsou rádi, že někdo koná. Jestli se potom skupina státních zástupců či policistů rozhodne, že pokud politici nekonají, budou konat oni, vede to logicky k popularizaci osobností typu paní Bradáčové. Většina lidí se domnívá: Zaplať pán­bůh, že někdo začal. Demokracie musí odrážet myšlení lidí. Někdo si může udělat analýzu, že kolem státní zástupkyně Bradáčové to není úplně v pořádku. Možná není. Politik však musí odrážet mínění většiny národa.

Jak byste to mínění odrážel z pozice prezidenta republiky?

Prezidentovy pravomoci jsou omezené, ale na druhou stranu jmenuje bankovní radu, navrhuje složení Ústavního soudu, funkcionáře Nejvyššího soudu …

… občas si pozve na Hrad policejního prezidenta.

Když si pozval Václav Klaus na Hrad policejního prezidenta, chápal jsem toto gesto jako pokárání politických stran, že podobné ovzduší v zemi vůbec připustily. To by měl udělat každý prezident.

Jak byste to provedl vy?

Vyjádřil bych se daleko dříve a silněji. Politické spektrum nesmí připustit, aby korupce dosáhla takových rozměrů, zejména v oblasti velkých veřejných projektů ve stavebnictví. Prezident by měl také vnímat, že někteří mladí soudci mají odvahu, vnitřní nadšení, znalosti a jsou schopni dovést korupční kauzy k závěru. Soudci Šottovi, který odsoudil poslance Bártu, je pouze čtyřiatřicet let. Já bych ho ohodnotil známkou výborně.

Lidé také silně vnímají nejistotu spojenou s ekonomickou krizí ve světě. Před čtyřmi lety označil prezident Klaus krizi za chřipku, dnes už se mluví o ztracené dekádě. Co se bude říkat za pár let?

Po pádu americké banky Lehman Brothers na podzim roku 2008 panovaly velké obavy z opakování velké deprese třicátých let. Z tohoto hlediska krize mohla být angínou s vysokými horečkami, z níž se pomocí antibiotik v podobě peněžních a dalších injekcí nestala deprese, která by ovládla celý svět. To je rozdíl proti třicátým letům, kdy ožil i obchodní protekcionismus. To se neděje.

Jakou podobu má krize dnes?

Spojené státy neprožívají lehké chvíle, ale rozhodně jsou z hluboké krize venku. V Číně a Asii o nějaké ztracené dekádě nemůžeme vůbec mluvit, i když je otázka, kam povede čínské zpomalení. Ale já věřím v efekt urbanizace.

Proč?

Každoročně vzroste počet městského obyvatelstva zhruba o dvacet miliónů lidí, což je středně velká evropská ekonomika, která vytvoří novou poptávku. Čína jednou narazí na politické bariéry svého systému, ale nebude to v tomto desetiletí.

Dříve tedy narazí na bariéry politické než na ekonomické?

Ano, díky tomu velkému rezervoáru mimo městské obyvatelstvo. Ekonomické problémy mohou mít svoje cykly, ale myslím, že jsou dnes čínští makroekonomové a vládnoucí kruhy tak kvalitní, že dokážou tyto cykly překonávat. Oblast, která si svou krizi prodloužila, je Evropa, zejména eurozóna. A protože jsme na ni tak navázáni, určitý pesimismus se přelévá i k nám.

A domácí hospodářská politika?

Obecně velmi podporuji obezřetnou peněžní i fiskální politiku, ale nevím, jestli jsme tu ekonomiku nepřiškrtili na konci minulého roku až příliš.

Přesto jste optimista?

Eurozóna bude v druhé půlce letošního roku prožívat nejtěžší chvíle a může dojít k jejímu rozpadu.

Co z toho vyplývá pro nás?

U nás jsou lidé schopní, vzdělaní, pracovití, i když možná někdy nežijí ideálním životním stylem. Jde o to, pozvednout jejich sebevědomí. My nejsme až tak odlišní od Němců. Máme sice nižší produktivitu, méně zorganizovanou společnost a rovněž země není tak uklizená jako Německo. Nicméně Češi jsou schopni nejen přes výrobu aut, ale i subdodávkami do německých podniků jim úspěšně konkurovat. Jde o to, tuto schopnost udržet a podpořit.

Ve společnosti je rozšířený nejasný pocit, že evropská ekonomika brzy „praskne“. Jak to vnímáte?

Evropská krize je zapříčiněna dlouhodobým růstem zadluženosti a od sedmdesátých let také postupným poklesem produktivity v celé západní Evropě. Druhým problémem je, že euro bylo jako společná měna předčasně zavedeno a některé země přivedlo do ekonomické pasti, z níž se nemohou dostat. Evropa jako taková není dostatečně jednotná s dostatečným pocitem politické solidarity. Nemůžeme se divit, že bohaté země nechtějí transfery do zemí zadlužených, protože mají pocit, že si to zavinily samy. Obyčejnému Němci nebo Finovi se špatně vysvětluje, že k tomu také přispělo euro.

Čím hlavně?

Euro sice nebylo zdrojem krize, ale vytvořilo falešnou představu vlád i občanů periferních zemí na jihu, že si mohou financovat svůj dluh velmi levně. Ukázalo se, že to nejde na věky.

Na svém volebním webu píšete, že Česko může svým dílem přispět k hlubokým změnám evropské integrace. Jak si tyto změny představujete?

Zatím je to jen vytloukání klínu klínem. Neřeší se podstata problému. Můj bývalý kolega z Goldman Sachs, dnes italský premiér Mario Monti, v rozhovoru pro Der Spiegel v dobré víře sám prohlásil, že národní parlamenty měly snížit svůj vliv na vládu, aby došlo k rychlejšímu posunu k politické a fiskální federaci.

Tohle podporujete?

Ne, protože z teoretického hlediska je to správné jen za předpokladu, že by eurozóna byla federací s hlubokými kořeny mezi jednotlivými státy jako v USA. Evropa ani eurozóna však nevykazují základní rysy jedné země, a proto to není možné.

Jak tedy vypadá řešení podle vás?

Bude to proces na roky či desetiletí, přičemž půjde o úplnou změnu pohledu na evropskou integraci. Musíme ji udělat daleko rozvolněnější vnitřně, naopak posílit její sílu zastupování navenek, potřebujeme jednotnou surovinovou politiku. Každoročně dává Brusel obrovské množství dotací fondům, které podléhají korupčním tlakům, ale na vcelku drobné stavby. Všechny evropské dotace bych zrušil a peníze věnoval na základní páteřní projekty dopravní a energetické infrastruktury. Současně musíme opustit svatý grál eura a umožnit některým zemím vystoupení z euro­zóny.

Můj život je restaurace. Emanuele Ridi, italský velvyslanec jídla v Praze, přežil televizní smrt a jede dál

Zprávy