Loni to ale (bylo) peklo, co?
V sobotu 1. září se pražským Podolím a částí Starého města prožene temná devastující vlna tsunami a zanechá za sebou tuny plastového odpadu a hektolitry potu a odéru vyčerpání.
Všemožně avizovaný svátek běžců WeRunPrague, první v rámci euro-jihoamerické (?) série dvaatřiceti městských běhů, by se rád stal běžeckou událostí nambrvan, ovšem svou organizací (loňský první ročník nebyl tím nejšťastnějším začátkem), prapodivnými pravidly a povinností běžet v uniformě aspiruje na událost nambrlast.
Loni jsme dostali bílá trika, což v tropech, která ten den panovala, přišlo vhod. Naopak jsme nedostali dost vody, protože občerstvovací stanice byla dávno za půlkou a náhodou až před NikeStore Na příkopech a běh výhní rozpálené městské dlažby až sem se podobal peklu, zmíněnému nejen v titulku. Letos bude pití dvakrát tolik, u Mánesa a na Václaváku (náhodou zase u Nike), což je fajn, byť má pršet.
Černo-zelená image letošního ročníku z nás udělá vojenskou jednotku pádící po výstřelu městem, poněkud roztříštěnou v rytmu kroku a s nulovou disciplínou, budící od respektu k nepochopení celou škálu rozporuplných pocitů.
Jako loni, i letos jsme si mohli na trika vymyslet motivující slogan. Loni jsem funěl, že „jsem v tom až po duši“, letos jsem už jen konstatoval, že „loni to ale bylo peklo, co?“ Toto motto ovšem bylo v rozporu s pravidly běhu – nevychvaloval jsem boží odškrtnutí? –, která jasně říkají, že „organizátor si vyhrazuje právo změnit účastníkovi osobní výzvu, zejména pokud je původní výzva urážlivá, zesměšňující, netýká se tématu, má reklamní charakter, je netisknutelná na startovní triko a podobně,“ a proto mi jej nahradili tím jejich, že „na just jdu jít“.
Facebookovou přestřelku na téma téhle cenzury máme za sebou, hrdina Nik se mi omluvil a já tu svou hodinku v keckách (paradoxně taky od nich, protože ostatní výrobci běžeckých bot končí u velikosti 46) a triku s tímhle plkem na zádech určitě přežiju.
Můžete říci, že nikdo běžet přece nemusí, a nebo že může běžet jinde a jinak a o závod jen s větry či s vůlí, a máte pravdu. Spousta z nás má ale ráda atmosféru těchto akcí – třeba já jsem na Staromáku mnohem radši součástí upoceného pelotonu vysilujícího se vlastním pohybem než opilého davu fanaticky zírajícího na obrazovku tamtéž a silácky halekajícího nad každým gólem či kopnutím do balónu – a je ochotna přežít hodinu v triku, kterého by se většina z nás z mnoha důvodů jindy ani nedotkla.
Ten zážitek totiž stojí i za tenhle kus hadru, s logem i bez něj, se sloganem na zádech nebo tam, kde se ocitl ten můj.
Nakonec, na startu bude i spousta členů Běžeckého klubu Reflexu. Tedy – pokud se zrovna nebudou vracet z montblankytného Traces des Ducs de Savoie (113 km s převýšením 7150 m a s limitem 31,5 hodiny).
