Děti jsou dar od někoho, kdo vás dobře nezná
Děti rostou jako z vody. Tuhle povídám svému mladšímu synovi: „Páni, nemůžu tomu ani uvěřit, že jdeš letos do šestý třídy!
(Do you want to read this article in English? Use this link.)
Pamatuju si, jak jsem šel do šestky já. Bylo to bezvadný, protože jsme měli nový předměty, kde jsme se učili zajímavější věci než v pětce.“
On na to: „Ale tati, já jdu letos teprve do pátý.“
„Jasně!“ povídám mu. „Pochopitelně. Moje chyba, zapomeň na to, co jsem ti teď řek’. Nějak jsem to splet’. Pátá třída je skvělá. Mnohem lepší než šestá … no, chci říct, ale to je vlastně jedno. Hele, mám nápad, půjdeme za mámou!“
Děti očividně nerostou tak rychle, jak si člověk myslí.
Říká se, že čas rychle utíká, když se člověk baví. Z toho by pro mě mělo logicky vyplynout, že když se člověk stane rodičem, mohl by očekávat opačnou rychlost plynutí času. A skutečně, z pohledu rodiče se mi zdá, že se čas nekonečně vleče – jeden otupující, ubíjející, beznadějný den střídá druhý. Ne že bych své děti nemiloval. Zbožňuju je. No, řekněme: většinu času. Pod výrazem „většina času“ se skrývá 99,999 % doby, kdy si zrovna nepředstavuju, jak nádherně snadný a bezproblémový by mohl být můj život bez dětí. Ale vážně, rodičovství, to je vlastně dar … Dar od někoho, kdo vás buď dost dobře neznal, nebo byl kapánek duševně nevyrovnaný, anebo si to s vámi chtěl vyřídit za nějakou strašnou lumpárnu, co jste mu kdysi udělali.
Neříkám, někdy jsou mé děti jako andílci. Naneštěstí jim chybí neviditelnost, jež by měla tuhle analogii provázet.
Ale ne že by byla neviditelnost u lidí jev tak zcela nemožný. Já to vím z vlastní zkušenosti. I když to může znít neuvěřitelně, mně se to podařilo.
Začalo to před pár lety, kdy se jednoho dne vrátil můj starší syn ze školy a beze slova prošel kolem mě do pokoje. Byl jsem užaslý. Vždyť se to všechno seběhlo, jako by mě vůbec neviděl!
„Ahoj!“ povídám mu, když šel kolem. Zase nic. Netrvalo dlouho, abych došel ke zdrcujícímu závěru, že mě ani neslyšel!
Připouštím, že mě zpočátku přepadla panika. Odběhl jsem do kuchyně, vzal vidličku a začal se s ní píchat do ruky, abych se ujistil, že jsem ještě úplně neztratil svou hmotnou podstatu. Pochopitelně že mě mělo uklidnit už to, že jsem byl schopen vidličku vůbec uchopit.
Taky jsem zařval na naše kočky, abych se ujistil, že mě slyší i jiní tvorové. Můj křik zahnal obě vyděšená zvířata do ložnice. Později jsem se jim omluvil, i když to bylo způsobem, který naznačoval, že za všechno vlastně může můj synáček.
Takže jsem nakonec dospěl k závěru, že jsem se stal neviditelným jen pro své děti. Ale i to bylo dost podivné zjištění.
Další překvapivý moment představovalo zjištění, že moje neviditelnost má asi něco společného s mým oděvem. To jsem si ověřil tak, že jsem několik dní běhal po bytě nahý.
„Panebože, táto, vem si něco na sebe!“ řekl mi po čase syn. Dost podivný přístup, že? Nejsem dost vědecky fundovaný na to, abych dokázal vysvětlit všechny fyzikální procesy, které jsou příčinou tohoto záhadného jevu. Ale zajímavé to určitě je.
A co je ještě podivnější, není to žádné dogma. Jsou i případy, kdy mě mí synové dokáží registrovat i úplně oblečeného. Hlavně když potřebují pomoct s domácím úkolem.
Zatraceně! Proč mě ty moje neviditelný šaty musely zradit zrovna v tenhle okamžik!
Já jsem si ovšem dobře vědom povinností odpovědného rodiče. Takže když jsem zjistil, že můj starší syn bude mít letos poprvé algebru, řekl jsem si, že bych si měl ten předmět trochu zopakovat, abych mu s ním mohl pomoct. Dokonce jsem si koupil příručku nazvanou Algebra snadno a rychle. Začal jsem tím, že jsem se podíval na kontrolní otázky na konci knihy. První z nich žádala:
Dokažte, že (x² + y²)² = (x² — y²)² + + (2xy)²
To mě přinutilo zajít do knihkupectví ještě jednou a koupit si další příručku. Ta se jmenuje: Jak se smířit s tím, že svým dětem nikdy nedokážete pomoct s algebrou. Už ten titul mě uklidnil.
Pochopitelně že mám starost o školní prospěch svých dětí. Stejně pochopitelná je i má největší obava: aby se mí synové nedozvěděli, jaké známky jsem měl ve škole já.
Jediný, kdo by jim to mohl prozradit, je jejich kamarád, jehož jsem si najal, aby se naboural do počítačových záznamů mé staré školy a zničil všechna data týkající se mé osoby. Pojistil jsem si to tak, že jsem mu za jeho mlčení zaplatil značný obnos. Z toho je vidět, že mně na budoucnosti mých dětí doopravdy záleží.
Chci tím vlastně říct, že i když mě mé děti zrovna nevidí, já jsem tu pro ně stále. Teda alespoň si myslím, že tu jsem. Momentík, já to zkontroluju. Jau! To bolelo. Zatraceně. Zapomínám, že stačí vzít vidličku jen do ruky.
Dneska toho na mě bylo moc.
