Milovníci bublifuků vyfoukli apoštolům pozornost turistů
Je pondělí, krátce před sedmou hodinou večerní. Každou chvíli na Staroměstském náměstí vypukne Bublifukový den, jeden z nejúspěšnějších českých flashmobů, v jehož rámci se na jednom místě krátce setkají neznámí lidé a vypustí do vzduchu tisíce bublin. Proč? Prostě jen tak.
Míjím skupinku asijských turistů a jejich průvodce se zdviženým deštníkem, partu segwayářů i amatérské fotografy, kteří se zastavují na každém kroku a snímají každý metr dlažby okolo orloje. Snažím se identifikovat někoho, kdo v nejbližších minutách vytáhne bublifuk a zaplaví nejbližší okolí bublinami. I když se většina účastníků snaží tvářit nenápadně, není to zas tak těžké.
Jedna z dívek mi vypráví, že se účastnila úplně prvního Bublifukového dne, toho před třemi lety. Minulý ročník vynechala a letos se přišla zapojit znovu. „Všimli jsme si toho na Facebooku, tak jsme přišli,“ rozpovídává se druhá dívka a dodává, že by celá akce měla trvat patnáct minut. Nic neříkám, ale v duchu doufám, že nastane foukací anarchie a létajícího jaru si užiju o něco déle.
Čekání na sedmou hodinu probíhá mimo jiné za zvuku čtveřice hudebníků v historických kostýmech, kteří ověšeni dudami a bubny baví desítky turistů i kolemjdoucích Pražanů. Mně trochu znemožňují odhalit v obřím davu další bublifukaře. Lidí tu nápadně přibývá.
Těsně před celou hudebníci přestávají hrát. Staroměstské náměstí utichne, turisté, netušící nic o Bublifukovém dni, se přesouvají pod orloj a zaklání hlavy. Odbíjí sedmá hodina a desítky mladých lidí vytahují na Staroměstském náměstí bublifuky - zvláštně barevné i klasické, malé kapesní i velké „batohové“… Paráda! říkám si a taky zakláním hlavu. Ne kvůli apoštolům, ale kvůli hejnům lesknoucích se bublin, které letí vzduchem.
Ono je to fakt baví!
Vzápětí se někteří turisté začínají přesouvat od orloje blíž k bublinovému reji. Obrázky hodin už mají ve foťácích i mobilech, pár hlav apoštolů už si taky prohlédli a tohle je na moment zajímavější atrakce.
Přestože se blíží čtvrt na sedm, nikdo se k odchodu nemá. Zastavuji se u dvou slečen a ptám se jich, jak dlouho ještě budou foukat. Jedna z nich zvedne do úrovně našich očí dlouhý bublifuk plný „munice“ a směje se: „Dlouho!“
Děti všech velikostí, barev a vychování se v průběhu foukání sbíhají okolo muže, který si místo normálního bublifuku přinesl jakýsi provázkový a vytvářel s ním bubliny velké skoro jako gymnastické míče. Stejně jako předtím kolem muzikantů se teď i kolem něj vytvořil houf zvědavců. Ti nejmenší se tetelili štěstím z ničení gigantických bublin přímo uprostřed davu.
Zhruba po půl hodině se "foukači" postupně vzdávají. Někteří proto, že si s sebou nevzali dostatečnou výbavu na další řádění, jiní se nemohli dočkat, až si umyjí ruce… Tak zase za rok. A příště už si bublifuk vezmu taky!
