Tak trochu jiná reklama na Česko. Podívejte se na naši přírodu tak, jak ji vlastním okem nikdy nespatříte

Anglický výraz „time-lapse“ v překladu do češtiny znamená časosběrné. A timelapse technika fotografování čili intervalové snímání je pořádný sběrač času. Ovšem co vám vezme, to také vrátí v nádherných sekvencích, skrze něž můžete vidět věci, které obyčejně nevnímáte.

Roman Němec je majitel reklamní agentury a ptoto ví, jak věci prodat. Poslední Němcův počin ovšem s jeho prací nikterak nesouvisí. Naopak vyjadřuje lásku ke kraji, ve kterém žije, a také k technice timelapse, jíž plně propadl. Je autorem čtyři a půl minutového timelapsového videa z krušnohorské divočiny „My country, My Time“, které si přehrálo už přes pět a půl tisíce uživatelů. A čísla se díky sdílení na sociálních sítích každou chvíli zvyšují.

Jak jste vůbec na timelapse přišel? A kdo vám byl inspirací?

První timelapsové video, které mě opravdu hodně zaujalo, byl projekt Yosemite od Sheldona Neilla a Colina Delehanty. V tu dobu jsme totiž chystali výpravu právě do Yosemitského národního parku a hledali jsme na webu zajímavá videa, abychom zjistili, co musíme vidět. Následovala spousta dalších timelapsových videí, převážně z USA. No a pak to přišlo. Tom Lowe zveřejnil svůj asi čtyřicetiminutový film TimeScapes (jeden z trailerů). Šlo o první komerčně nabízený film v ultravysoké kvalitě 4K. Pouštěl jsem si ho asi pětkrát za sebou. Hvězdná obloha jako pohyblivá kulisa roztančených satelitních antén. To byl ten záběr, kdy jsem se rozhodl, že se timelapsu chci věnovat taky.

Co tato technika vlastně obnáší? Dá se provozovat i bez větších financí?

To je otázka požadované kvality. Primitivní timelapse lze pořídit prakticky jakýmkoliv fotoaparátem nebo kamerou (na YouTube jich najdeme spoustu). Pokud ale mluvíme o timelapsu na seriózní úrovni, pak jde o investice v řádech statisíců (fototechnika, příslušenství, software). A to nemluvím o velké časové náročnosti jak ve fázi snímání, tak i zpracování. 

Cítíte se víc jako kameraman, nebo jako fotograf?

Já se věnuji už od svých studentských let videu - tedy zpočátku filmu 16 mm, později videu. Když jsem začal s timelapsem, samozřejmě jsem nedržel ani foťák v ruce poprvé, nicméně spoustu věcí jsem se učil od začátku. Teď ale už asi foťák nepustím z ruky. Technologie DSLR (plnoformátové zrcadlovky) totiž přináší naprosto nové úžasné možnosti, které byly ještě do nedávna výsadou filmových štábů BBC nebo National Geographic. A to nejen v oblasti fotografie, ale právě hlavně videa.

Jak je ta výbava na timelapse těžká? Co všechno s sebou musíte mít?

Záleží, "na co jdu". Standardně si s sebou beru fotoaparát Canon EOS 5D Mark II, dva objektivy a samozřejmě i náhradní baterie, karty a další příslušenství. Jeden až dva stativy, pojezd kamerové jízdy (ten je nejrozměrnější - má dva metry), řídící jednotku a její napájení. Rybářkou stoličku (je-li šance, že bude kam postavit), čepici, šálu, svetr, za tmy termosku s čajem, jinak vodu. Nevážil jsem to, dvacet kilo to mít ale asi bude.

Kolik času vám trvá ty obrázky sestříhat do podoby například vašeho čtyř a půl minutového videa? 

Střih je už ta závěrečná, pro mě nejrychlejší fáze, protože mám průpravu z klasického videa. Ještě před střihem ale prochází nasbíraný materiál (v tomto případě velkoformátové fotografie) dlouhým procesem zpracování. Do toho patří barevné úpravy (tzv. color grading), vyvážení expozice (každá fotka je i přes stejně nastavené parametry vždycky trochu jiná, takže se musí korigovat, aby video neblikalo). Pro představu, denní timelapse se snímá přibližně hodinu až dvě - podle situace. Noční pak tři a více hodin. Na místě ale člověk stráví času mnohem více - zpravidla si předem jezdí dělat obhlídky a pak čeká na vhodnou dobu. Po "nabrání" timelapsu následuje zpracování sekvence fotografií, což je otázka v průměru tři až deset hodin práce. Výsledkem je jeden zhruba dvacetisekundový videozáběr. Takto připravené záběry jdou teprve potom do střižny (aby byly v mnohých případech na poslední chvíli vyřazeny). Po hrubém střihu následuje ještě jedna barevná korekce, aby záběry ladily spolu v rámci výsledné střihové kompozice. Takže abych to zkrátil a konečně odpověděl na vaši otázku - projekt, o kterém mluvíme (cca 4 a půl minuty) mi zabral odhadem 300 hodin času.

Zpracujete všechny obrázky, nebo si do sekvence vybírate ty, které "zapadají"?

Zpracovávám většinou všechno, ale pak se přísně selektuje a vyhazuje. A to tak, že nelítostně, bez ohledu na počet hodin strávených předchozím snímáním a zpracováním. Z půlminutového záběru se vybere třeba jen pět nejzajímavějších vteřin. Nebo - pokud je třeba dění v záběru pomalé - zdvojnásobuje se rychlost vyhozením každého druhého obrázku. A jiné záběry se vyřadí úplně, protože buď nejsou dost zajímavé, nebo prostě nezapadají.

Stane se, že se nějaká fotka nepovede?

No jéje! Pokud celkový záběr není příliš zajímavý, pryč s ním. Pokud ale stojí za to, následují složité záchranné práce. Třeba 7. srpna 2012 se mi pod Mědníkem podařilo zachytit zvláštní úkaz. Štěrbinou mezi mraky prosvítalo na sklonku dne slunce. Foukal silný vítr a poměrně rychle se pohybující oblaka přerušovala postupně sluneční paprsky, což vyvolalo dojem otačejícího se slunce. Bohužel silný vítr rozhýbal nejen mraky, ale i můj foťák. Obraz ve výsledném videu byl proto roztřesený. Ve Photoshopu jsem pak otvíral fotku za fotkou a pozicoval jsem je tak, aby byl tento bod vždy na stejném místě. Po deseti hodinách se mi tímto způsobem podařilo obraz vystabilizovat na přijatelnou míru a získal jsem zhruba pět vteřin unikátního videa, na němž se slunce otáčí.

4 nejlepší aplikace na časosběrná videa podle fotografa Tomáše Tesaře

Zprávy

Trávíte spoustu času v přírodě. Co děláte v době, kdy se automaticky sbírají snímky?

Přemítám. Člověk má čas přemýšlet o věcech, které vidí. To se vám v kanceláři nepoštěstí. Když je člověk delší dobu na jednom místě, začne si všímat všelikého dění. Dokonce už jsem začal vozit dva foťáky, abych si mohl to "zákulisí" dokumentovat. Letošní léto tak pro mě bylo bohatší na zážitky, než jakákoliv předchozí exotická výprava. Tolik volně žijících zvířat jsem v našich lesích snad neviděl za celý svůj život. A seznámil jsem se i s řadou zajímavých místních lidí, které přilákal poskakující foťák.

K takovému náročnému koníčku musíte mít nějakou motivaci a cíl. Co tedy chcete dokázat?

Prvotní motivací byl úžas nad prací amerických timelapserů, kterým jsem se chtěl vyrovnat (nebo s pokorou alespoň přiblížit). Když ale sleduju každý den novinky v tomto oboru, je mi jasné, že to je cíl poměrně vzdálený. Každý den se učím něco nového. Postupně jsem ale přišel na to, že mi tenhle koníček přináší mnohem více, než jsem očekával. Předně jsem začal trávit mnohem více času v přírodě, což je neskutečně nabíjející. Začal jsem si všímat věcí, které běžně nevnímáme, protože jsou zdánlivě nepozorovatelné. Třeba pohyb ranní mlhy, barvy svítání, horské dešťové sprchy,... Jsou to krátké okamžiky, které jsou ovšem nesmírně silné a neopakovatelné. Nerad to přiznávám, v tomhle ohledu je to pro mě velká změna, protože do nedávna jsem byl ve víru pracovního stresu spíše apatický. A věřím, že je to změna k lepšímu.

Vzhledem k tomu času, různým dobám i místům musíte mít hodně historek ze zákulisí. Co vám tak utkvělo v paměti? 

Těch zážitků bylo opravdu mnoho. Když o tom přemýšlím, tak co záběr, to nějaká příhoda. Patří mezi ně několik rozpačitých - třeba když jsem stál se svojí silnou závratí na okraji střechy mrakodrapu a snímal noční oblohu nad městem, nebo pro záběr vylezl na vrchol skalní věže a foťák tam upevňoval v kleče, protože jsem se bál postavit. Pak několik zoufalých - když jsem například s plnou výbavou a vybitým telefonem zabloudil po setmění v lese a nemohl najít svoje auto. Zatím je to moc čerstvé, takže žádný žebříček zážitků nemám. Mezi ty nejsilnější ale určitě patřil okamžik, kdy jsem se stal v horách poprvé svědkem úkazu, při kterém během několika sekund zrudne celá obloha a postupně mění barvu do fialové. Špatně se to popisuje, ale koneckonců, je to v mém videu.