Autor bestsellerů Steve Berry: elektronické knihy vyhrály, e-revoluce teď letí na východ!
Vypadá jako postava ze seriálu Dallas a hovoří s dikcí a přesvědčením prezidentského kandidáta. Steve Berry vydal v češtině všech svých jedenáct románů; díky nejnovější Kolumbově záhadě překročily české prodeje jeho knih stotisícovou hranici.
To je sice jen zlomek z těch čtrnácti milionů exemplářů, které mezi Berryho fandy kolují po světě, avšak jde o další důkaz, že mnozí z nás propadli thrillerům kombinujícím tajemství historie se současnými světovými dramaty. V rozhovoru pro Reflex Berry mluví o Danu Brownovi, plagiátech, e-knihách a českých mystériích.
Začněme od Adama: jste úspěšný advokát a ráno před odchodem do kanceláře už dvanáct let píšete thrillery. Z úst a per a klávesnic amerických nakladatelských agentů jste získal 85 zamítavých reakcí. Ale v roce 2002 po jednom z vašich pěti tehdy napsaných románů chňapnou – po budoucím světovém bestselleru Jantarová komnata. Co se stalo?
Svět se změnil, to se stalo. Mám rád knihy, v kterých se snoubí akce s historií, tajemstvím a špetkou konspirace a které se odehrávají na ploše několika národů. Jenže když se rozpadl Sovětský svaz, skončila studená válka, spadla Berlínská zeď a země východního bloku se vymanily z komunistického područí, tahle literatura umřela. Skončila. Přestala. Špionážní romány odešly, protože zdánlivě nebylo koho špehovat. Pokud jste byli Robert Ludlum, John le Carré, Clive Cussler nebo Frederick Forsyth, měli jste to dobré, byli jste už zavedení. Ale pokud jste se podobně jako já snažili prolomit vlny, nakladatelští agenti vás ignorovali. Jenže pak se to stalo: v roce 2002 nakladatelství Random House koupilo knihu neznámého autora.
Ten autor se jmenoval Dan Brown. A do té doby o něm nikdo neslyšel, i když se jednalo o jeho čtvrtý mysteriózní thriller.
Já o něm slyšel! Četl jsem ho s obrovským nadšením už před Da Vinciho kódem (v češtině román vyšel také pod názvem Šifra mistra Leonarda; pozn. aut.).
Dan Brown mi před třemi lety říkal, že do vydání Da Vinciho kódu se jeho romány Anatomie lži, Andělé a démoni a Digitální pevnost prodávaly v pouhých tisících kusů.
Třicet tisíc prodaných výtisků, to je souhrnné číslo, které Dan sdělil mně. A teď jeho hrdinu Roberta Langdona zná každý a jen Da Vinciho kódu se po světě prodalo skoro sto milionů kusů. Až ten totiž připadal nakladatelům jako něco nového, čerstvého a senzačního. Trefili se. Takže začali hledat knihy, jež by se svezly na té vlně. Takhle mě objevili, díky Danu Brownovi, který oživil můj subžánr. A proto kdykoli vidím v knihkupectví pyramidu výtisků Da Vinciho kódu, zastavím a pokloním se. Bůh žehnej té knize! Bez ní bych tu nebyl.
Často zmiňujete, že byste tu nebyl ani bez kurzů tvůrčího psaní, které jste po celých šest let každou středu večer navštěvoval. Vy si vážně myslíte, že dril dokáže nahradit talent?
Ne nahradit, ale povzbudit. Sama víte, že psaní je strašně náročná disciplína – ovšem dobře psát není schopnost vrozená, ale získaná, lze ji trénovat a naučit. Jen tomu musíte věnovat odhodlání a čas. Nikdo vás přímo nenaučí psát – ale jsou tu lidi, kteří vás naučí, jak sami sebe můžete naučit psát. Chápete mě?
Chápu. Ostatně, vy mezi ty lidi, co učí, jak se naučit psát, patříte. Vaše kurzy tvůrčího psaní jsou nepravidelné, ale zato vyhlášené.
Pořádám je proto, abych měl peníze pro nadaci History Matters (Na historii záleží), kterou jsme s mou ženou Elizabeth založili. Miluju minulost – co byste taky čekala od obyvatele nejstaršího města Spojených států? (Spisovatel žije ve floridském městě Saint Augustine, které bylo založeno roku 1565; pozn. aut.) Po celých Státech financujeme projekty, které pomáhají uchovat naši minulost; už jsme vydělali 300 000 dolarů, které jsme věnovali na zhruba třicítku záchranných akcí. Naposledy nám zavolali z muzea P. T. Barnuma, toho slavného skandalisty a majitele cirkusu z předminulého století, a povídají: „Máme tady v Connecticutu plakáty cirkusových akcí z devatenáctého století, ale začínají se nám rozpadat.“ Rádi jsme věnovali pár tisíc dolarů na jejich restaurování – prostě jsme uspořádali tvůrčí dílnu, čtyřhodinovou přednášku o psaní, a vybírali od každého stodolarovku na vstupném. Veškerý výdělek jsme věnovali muzeu. Mé přednášky už absolvovalo na dva tisíce lidí – a to je hodně peněz, kterých se ve prospěch naší společné historie rád zbavím.
Vy jste ovšem na peníze zvyklý – třicet let jste byl úspěšným právníkem, než jste se rozhodl svůj život převrátit vzhůru nohama a stát se spisovatelem. Chybí vám advokacie?
Ani náhodou. Třicet let mě to bavilo, ale pak už jsem měl všeho dost. Vy víte, co obnáší život právníka: nejdete za ním, dokud nemáte problém. A může to být i příjemný problém – chcete adoptovat dítě, chcete koupit dům... Ale drtivou většinou jsem musel poslouchat klienty, kteří se rozváděli, loupili, chtěli někoho žalovat nebo někdo zažaloval je. Tak je vyslechnete, řeknete jim, co mají dělat, oni to neudělají a pak si vám chodí stěžovat. To se vám časem začne poněkud zajídat, bez ohledu na vydělané peníze.
Bylo ovšem poněkud riskantní od základu změnit kariéru, vydat se do neznáma. Ve Spojených státech jsou taková profesní přesměrování mnohem běžnější než ve střední a východní Evropě, ale stejně...
Taky jsem se pojistil. Nepřestal jsem s právničinou hned, ale až po vydání osmého ze svých jedenácti románů – tedy v roce 2009. Do té doby jsem psal vždycky ráno od půl sedmé do devíti, pak jsem musel do práce; tahle rutina mi ostatně zůstala, jsem spíš skřivan než sova a večer v posteli zvládnu tak akorát načítat literaturu. Spisovatelů, kteří se dokáží uživit výhradně psaním, je naprosté minimum – ve Státech to je kolem půl procenta těch, co píší. Lee Child, David Baldacci a David Morell, zkušení autoři bestsellerů a mí skvělí přátelé, mi opakovaně radili: „Počkej na sedmou knihu a pak si to spočítej. Máš dost stabilní čtenářskou základnu? A nakladatelovu podporu? Máš dopředu podepsanou smlouvu na další dvě tři knihy? Pokud ano, jdi toho. Ale před vydáním sedmé knihy o skončení svého starého řemesla ani neuvažuj!“ A tak jsem si to před třemi lety spočítal, prodal jsem kancelář a vyměnil jistotu stálého zaměstnání za psaní. A k smrti jsem se tehdy bál, že to nevyjde, a bojím se dodnes.
Bojíte se, i když máte podepsanou smlouvu na tři knihy dopředu?
To sice mám, jenže když knihy napíšete, smlouva je v tahu, a jakmile nejsou dost úspěšné, nikdo vám žádnou další smlouvu nenabídne a vy se ze dne na den ocitnete na dlažbě. Posuzují vás podle uplynulých tří let – to je totiž mé tempo, jedna kniha ročně. A taky se neustále mění suma, kterou za ty tři knihy dostanete. Já mám štěstí, mně ta cena roste, ale v dnešní ekonomické situaci většině autorů stagnuje nebo spíš klesá. Což mě děsí.
Ačkoli jste teprve před čtyřmi měsíci vyrukoval se svou poslední knihou, hádám, že ta následující, dvanáctá, je už dopsaná.
Přesně tak. V literárním byznysu máte, aspoň v Americe, před čtenáři rok náskok. Román číslo dvanáct jsem odevzdal měsíc zpátky, vyjde v květnu. Teď píšu knihu, co vyjde na jaře 2014. Než ji dokončím, uplyne rok, i když každý den napíšu tisíc slov – teď na podzim mě čeká pěkných pár veřejných čtení, přednášek a autogramiád po Americe, které mi mou rutinu naruší. To, co chystám, je osmý případ detektiva Cottona Malonea, který měl rok dovolenou a teď se vrací v britském thrilleru Králův klam. Ten vypráví o Alžbětě I. a dynastii Tudorovců, mnohé znalce historie nejspíš šokuje. A ta další, to je thriller o Abrahamu Lincolnovi.
Jeden z vrcholů nového románu Kolumbova záhada, který česky vyšel na konci srpna, jste zasadil do pražské židovské čtvrti - a byl jste v jejím popisu překvapivě přesný.
Taky jsem si ji před rokem během pěti šesti dnů celou pečlivě prošel. Poslechněte, pokud si v rámci tvůrčí invence potřebuju jakoukoli reálii přizpůsobit, přiznám se bez mučení v doslovu knihy. Ale tady to nebylo potřeba, všechny ty události kolem synagóg, co znáte z knihy, jsme pečlivě rešeršovali. Maiselova synagóga, Staronová synagóga a její půda s legendou o golemovi... Vaše židovská čtvrť se píše sama! Ostatně v mých knihách je z devadesáti procent nijak nepřekroucená historická pravda, protože právě tohle čtenáři zbožňují: pocit, že to všechno je doopravdy.
Takže Kryštof Kolumbus vážně konvertoval k judaismu, jak píšete v Kolumbově záhadě?
No... Spíš ano, než ne. Poslechněte, my o něm nic moc nevíme, všechno úzkostlivě tajil. Měl k tomu důvod. Byl nejspíš v ohrožení života... Mezi mecenáši jeho cesty do Ameriky bylo několik konvertitů k židovství, kteří chtěli nalézt ztracený kmen židů kdesi v Asii, kam by odešli a mohli konečně žít v míru. Já k tomu pak přidal myšlenku na ztracený poklad z jeruzalémského chrámu. Rád upozorňuju na historické události, které zůstávají jaksi nedořešené. V Rukopisu Karla Velikého se zabývám fascinující teorií o existenci záhadné árijské civilizace, Císařova hrobka řeší záhadu hrobky prvního čínského císaře, té s terakotovou armádou, k níž nás čínská vláda stále odmítá pustit, Benátská zrada pátrá po ztraceném těle Alexandra Velikého...
Pohybujete se ve vrcholném literárním byznysu už deset let. Co se za tu dekádu změnilo?
Je to úplně, totálně, naprosto jiný svět, než v jakém jsem začínal. Žádná z rad, kterými jsme se jako začínající spisovatelé řídili, už neplatí. Dnes tvoří 70 % mých prodaných titulů e-knihy, jen 30 % jsou tištěné knihy. Troufal by si tenhle poměr někdo odhadnout před pár lety? Ani náhodou! E-revoluce z let 2008 a 2009 skončila – e-knihy vyhrály. Aspoň na americkém kontinentě. Vím, že Evropu to ještě příliš nezasáhlo, ale dejte na mě, e-revoluce letí směrem na východ a brzy dostihne i vás. Zeptejte se v Británii, ta už je nakažená. Čtečky jsou finančně dostupné skoro každému a z trendu se stal standard. Díky čtečkám taky přišla jedna úžasná věc: oproti tomu, co se povídá, lidi čtou víc než kdy dřív, protože mají virtuální knihovnu všude na dosah ruky. A nakupují jak vzteklí, jen v jiném formátu.
A za jinou cenu – z e-knihy má spisovatel mnohem menší podíl, protože je podstatně levnější.
Ano, ale stav věcí se začíná přizpůsobovat tržní realitě. Což je velmi důležité, protože v našem žánru, u thrillerů, e-knihy masivně převažují. Musíme je dnes úplně jinak inzerovat než dřív – na internetu, promyšlenými, cílenými inzeráty na vybraných webových stránkách. Už to není jako za starých dobrých tištěných časů, kdy jste do největšího deníku v zemi vrazil obrázek své knihy – a teď si to všichni kupte! To je dnes naprostá ztráta peněz, vyplatí se jen inzerce ve virtuálním prostoru. Moji čtenáři například navštěvují stránky s tematikou historie – inzerujeme tedy na stránkách Discovery Channel nebo na muzeálních stránkách Smithsonian.
Máte taky marketingové nápady, o kterých se evropským autorům ani nesnilo. Příští září například pojedete na luxusní lodi po Dunaji, zastavíte v jedenácti evropských městech figurujících ve vašich knihách a budete z Prahy až do Budapešti kázat svým čtenářům.
Bezvadný nápad, ne? Přišla s tím jedna cestovka, já okamžitě souhlasil a výlet naplánoval. V Praze ukážu svým čtenářům celou židovskou čtvrť a společně si prožijeme pražskou část Kolumbovy záhady, pak pojedeme po Dunaji do Melku, opatství z Jantarové komnaty... Není to jen promoakce, ale zároveň i pěkný výlet do Evropy se sto padesáti oddanými posluchači na palubě. Vždyť těch 4 200 dolarů na osobu za deset dní i s jídlem, to není špatná cena, ne? Dnes už podobné akce musí dělat prakticky každý americký autor. Všichni máme nějaké nadace, jako já mám History Matters. Samozřejmě mě zajímá ochrana památek, ale ty přednášky jsou zároveň způsobem, jak lidi nadchnout pro mé knihy. David Baldacchi rozjel nadaci Wish You Well, zabývající se gramotností... Pokud se pro nějakou z vašich knih nadchne filmové studio, je to samozřejmě ještě lepší. Ale moje romány jsou kvůli exotickým lokacím pro filmaře zatraceně drahý špás, takže všechny návrhy produkcí zatím skončily bez smlouvy. Navíc nemám dostatečně velké publikum, čtrnáct milionů prodaných knih není nic.
Ve své poslední knize zmiňujete problém ghostwritingu a tvrdíte, že bychom byli překvapení, kdybychom věděli, kolik bestsellerů napsali lidé, jejichž jméno pak na obálce vůbec nefiguruje. Máte pro to důkazy, pane žalobce?
Vy mě chcete dostat do problémů, že ano? Nemůžu jmenovat – ale ujišťuju vás, že ghostwriting je mnohem častější fenomén, než si myslíte. A teď nemluvím o knihách celebrit a politiků, které skoro všechny píše někdo jiný než majitel jména, co se ve finále objeví na obálce – teď mluvím o beletrii. Ti lidi prostě chtějí mít na svém kontě knihu, a proto z toho konta odčerpají slušnou sumu a někomu ji dají, aby práci odvedl za ně. Podle mě je to neetické a podvodné, ale neudělám s tím nic. Když se pohybujete v literárním byznysu, dobře víte, kdo za koho co píše – ale já prostě nechci práskat. I když jedno velké jméno příkladem vám dám: James Michener. Můj nejoblíbenější autor, jehož knihy ve všemožných vydáních čtyřicet let shromažďuju; moje modla. Před časem mě naprosto zdeptalo zjištění, které vyplulo na povrch až deset let po jeho smrti, před pěti lety. Autor víc než čtyřiceti náročných ság měl stínové autory, kteří napsali obrovské kusy jeho románů! A já hlupák si vždycky říkal, jak je možné, že toho zvládl napsat tolik, na starém psacím stroji... No, měl na to lidi. Já je nemám, tak se musím snažit sám.
