Milý blbe, nestojíš za nic. Díky za Vaše připomínky k mým článkům!
Psaní týdenního sloupku do časopisu přináší – vedle autorovy naděje, že se mu každý týden podaří rozesmát alespoň pár čtenářů – ještě jedno velké potěšení: komentáře, které mi mnozí čtenáři posílají e-mailem, či jejich názory na webových stránkách časopisu Reflex.
(Do you want to read this article in English? Use this link.)
Bohužel nemám dost času, abych každému čtenáři odpověděl osobně, a proto mě napadlo, že by nebylo od věci podělit se s vámi o některé komentáře a na některé reagovat přímo zde.
Vybral jsem pár typických příkladů z hlediska obsahu a celkové nálady dopisů. Abych nikoho nepřivedl do rozpaků, nechal jsem místo jmen jen iniciály.
Tady je první příklad, ten nejběžnější typ komentáře:
Vážený pane Fishere, Jste idiot. S pozdravem P. V.
Na téhle veskrze upřímné a ze srdce míněné zprávě nejvíc oceňuji její stručnost. Jako mnoho jiných i já jsem každý den zavalený spoustou e-mailů.
Někdo méně ohleduplný než tento čtenář by se mohl rozepisovat o tom, jak velký idiot podle něho vlastně jsem – například „největší idiotský pako, co kdy chodilo po týhle zemi“ –, nebo by dokonce mohl sáhnout po nějaké barvité metafoře: třeba „blbej jak tágo“, „ne zrovna nejbystřejší hlavička v časopise“ či „někdo, kdo má hlavu tak hluboko v prdeli, že by potřeboval skleněný vnitřnosti, aby viděl, kam vlastně jde“. Z tohoto pohledu musím čtenáře pochválit za příkladnou ohleduplnost, s níž se snažil o maximální stručnost a výstižnost svého sdělení.
Tady je další ukázka:
Vážený pane Fischere! Nevím, jestli jste dostal můj poslední e-mail, ale pokud ne, jste idiot. S pozdravem P. V.
Zase zde mohu jen ocenit pisatelovu ohleduplnost, tentokrát jeho snahu zajistit, abych jeho předešlou zprávu nepřehlédl. Jediný problém, který mi dělá ta druhá zpráva pana P. V., je jeho poznámka: „… pokud ne, jste idiot,“ což by se mohlo vysvětlovat i tak, že moje idiotie vlastně závisí pouze na tom, zda jsem jeho předchozí e-mail dostal, nebo ne. Je to trochu matoucí.
Uvádím další příklad:
Vážený pane Fishere, Váš poslední článek nebyl tak hrozný jako ten předchozí, což byly většinou hovadiny, a taky jako ten předtím, který stál úplně za hovno. Se srdečnými pozdravy J. M.
Á! Tak tady máme pravidelného čtenáře! To je zvlášť potěšující.
Další příklad:
Vážený pane Fishere, Váš takzvaný humor je ubohou napodobeninou prací českého spisovatele Vojtěcha Steklače z první poloviny sedmdesátých let minulého století a nepovedeným ohlasem na umění francouzské literární dvojice Goscinny a Sempé ze šedesátých let. Bez ohledu na teorii Ernsta Haeckela, jež tvrdí, že „ontogenze rekapituluje fylogenezi“, Vaše přízemní formulace ...
Tato brilantní literárněvědná kritika zabrala 12 plných stran textu s řádkováním jedna. Naneštěstí jsem u textu vydržel jen prvních 26 odstavců; pak jsem e-mail náhodou vymazal, když mi hlava padla na klávesnici počítače.
Mnohem razantněji šel k jádru věci další pisatel:
Milý blbe! Nestojíš za nic. Jdi do hajzlu, B. T.
Zde tedy máme, jako pana P. V. před ním, pana B. T., jenž využívá stručný, přímočarý, jednoduchý, nekomplikovaný, oznamovací styl písemného vyjadřování. A všimněte si opakovaného odkazu na druhou, tedy na mou osobu. Tento typ osobního kontaktu totiž v korespondenci ostatních čtenářů často chybí. Jako například zde:
Vážený zákazníku! Nyní nabízíme volání do České republiky ze všech zemí EU za pouhých 3,90 Kč za minutu. Aktivace našeho nového speciálního balíčku je zdarma ...
Vidíte, co tím myslím? Zdá se, že tenhle čtenář – budeme mu říkat jen „O.2.“ – vůbec nemluvil o mně nebo o mých článcích. Místo toho se věnoval sobě a jen sobě.
Tak fajn. Vám všem, kteří jste si udělali čas a vyjádřili mi své názory, bych chtěl co nejsrdečněji poděkovat. Pište dál, prosím.
Chcete-li zajistit rychlejší doručení Vaší zprávy, názoru, komentáře či připomínek, zasílejte své e-maily na adresu: info@o2.cz
