Zkusili jste běhat v bazénu? Pak víte, co je islandský protivítr. Čech oběhl Island za 30 dnů
René Kujan to dokázal. I když jeho projektu Run 30 zpočátku věřil málokdo, splnil, co zamýšlel, a jako první člověk v historii oběhl Island. Stačilo mu na to 30 dní. Výtěžek z akce půjde na podporu Sportovního klubu vozíčkářů Praha.
Když jsme se domlouvali na místě setkání, Renému se zamlouval nápad, že za ním dojedu do České televize, kde pracuje. Říkala jsem si, že to je jasné, nemůže udělat ani krok navíc. V čas setkání se za mnou ale nepřišoural zmožený muž o berlích, přiběhl za mnou do schodů energický, dobře naladěný člověk.
Jak celá akce probíhala?
Vypadalo to zhruba tak, že jsem se ráno probral, nasnídal a oblékl a vyrazil jsem. Na maratony jsem vybíhal kolem poledne. Měl jsem silný tým. Byli jsme tam v podstatě ve třech lidech. Já, moje přítelkyně a náš tříměsíční synek. Partnerka byla zároveň řidičkou, masérkou a zásobovatelkou. Po pěti až deseti kilometrech jsme byli domluveni, že pojede vedle mě autem a podá mi nějaký nápoj nebo tyčinku.
Jak jste se stravoval na Islandu, když jste neběžel?
My jsme hodně vsadili na tamní zdroje. Ačkoliv je Island hodně drahá země, zrovna jídlo není až tak drahé. Mají tam navíc úplně ideální věc – sušené ryby. To je v podstatě čistá svalovina, je tam nějakých osmdesát procent bílkovin. A potom mám hodně rád arašídové máslo.
Aha, takže tajná zbraň běžce je arašídové máslo.
Spousta ryb s arašídovým máslem.
Měl jste na cestu jinou tajnou zbraň, kromě arašídového másla?
Já bych chtěl vyzdvihnout, že skoro stejný výkon jako já odvedla moje přítelkyně se synem, kteří pro mne byli důležití jak psychicky tak fyzicky, protože jezdili se mnou. Přítelkyně si udělala kurs a je teď certifikovanou masérkou.
A co lékařská péče?
Na naléhání své dobré matičky jsem těsně před odjezdem navštívil nějakou… zvěrolékařku. Ta mi odebrala krev a zjistili, že mi nic není. Sice jsem jí neřekl, co mám v plánu, ale mamince jsem ukázal, že je všechno v pořádku a bylo to.
Na Islandu je draho, jak se tedy vůbec na tuhle akci koukali Islanďané? Oni sami zažívají ekonomicky těžké období. Měli vůbec chuť pomáhat českým vozíčkářům?
My jsme o tom taky dlouho uvažovali. Až jsem potkal na Islandu jednoho schopného člověka a zároveň maratonce, který nám pomohl. Od generálního sponzora akce jsme měli půjčený mobilní terminál, protože Islanďané papírové peníze už téměř vůbec nepoužívají, všude platí kartou. A co se týče jejich finanční situace: s tím zmiňovaným islandským maratoncem jsme vymysleli, že se sbírka bude konat i přímo Islandu. S tím, že půlka vybraných peněz z téhle islandské sbírky půjde Islandské federaci postižených sportovců a půlka k nám do Česka.
Víte už, kolik se akcí vybralo?
Konkrétní čísla neznám, je to i tím, že ta sbírka stále probíhá. Pravděpodobně poběží do konce roku. Pak uděláme nějaké celkové zhodnocení. Vím, co už přistálo z českých peněz na vozíčkářském účtu, a to je něco přes 9O tisíc korun a další peníze jsou na cestě. Celkově se nám podařilo úspěšně oslovit Čechy, Slováky, Němce, Brity, Američany a Islanďany. To je, myslím, na tak malý projekt docela dobré. Byl bych rád, kdyby se nám do konce roku podařilo sehnat 100 tisíc.
Jaký je je vlastně časový rozdíl mezi maratonem uběhnutým tady, v Česku, a na Islandu?
Docela podstatný. Je to kolem dvou hodin. Na Islandu to bylo v průměru 5,5 hodiny. Což ovlivňovalo hlavně počasí, silný protivítr a také to, že jsem musel mít v hlavě, že mám před sebou dalších mnoho maratónů.
A když jste měl v hlavě, že vás jich čeká ještě 29? Jaké byly vaše pocity po prvním maratónu?
Ze začátku jsem z toho měl trochu strach. Hlavně těch prvních deset dnů. Konkrétně nejhorší byl sedmý maratón. Ten mi trval asi osm hodin, foukal silný protivítr. Pro představu to bylo podobné jako se ponořit po krk do bazénu a pokusit se běžet. Ale potom se to nějak vyrovnalo a i to počasí nám víc přálo. Nicméně aby to člověk zvládl psychicky, tak je asi nejlepší nad tím přemýšlet to nejmíň. Soustředit se, co je dneska, a nemyslet na další dny.
Jaký jste měl pocit před posledním maratonem. Litoval jste, že je konec?
Čím víc se blížil konec, tím víc mi z toho bylo smutno. Tak jistě, že se ve mně ozýval i ten pocit, že už se nebudu muset dřít, ale stejně mě to zamrzelo. Také je zajímavé, že tomu projektu málokdo věřil, zhruba tak do jeho poloviny. Pak se to zlomilo a média se začala ozývat.
Takže zájem o akci se podstatně zvýšil v jejím průběhu...
Jo, zhruba po patnáctém dnu se mi začali i ozývat lidé; kde jsem a jak se mi daří.
Na Facebooku jsme mohli vidět fotky z nějakých maratonů, kde s vámi běželo víc lidí. O co šlo?
Na Islandu jsou regulérní běžecké kluby a běhání je tam dost populární, v každém malém městečku je klub. Jednalo se o běžce, kteří to pojali jako trénink. Občas se našel i nějaký šílenec, který mi zavolal ráno a hned ten den se mnou běžel celý maratón, to se taky párkrát stalo. Jednou se mi stalo, že u mě zastavil minibus, vyskákali z něj lidi a běželi se mnou, to bylo fajn. Čím víc lidí se přidávalo, tím míň se mi potom chtělo domů.
Na co při běhu myslíte?
To je těžká otázka. Spíš si při běhu hlavu čistím, kochám se krajinou, než že bych nad něčím přemýšlel. Anebo, když už se ke mně právě někdo přidal, tak jsme celý maratón prokecali.
Takže protivítr, zima, a ještě si pokecáte?
Měli jsme štěstí. Když se mnou někdo běžel, tak protivítr nefoukal.
Pouštíte si při běhání hudbu?
Při běhání často ano, ale na Islandu mi to nějak nesedlo. Tam jsem měl sluchátka dvakrát, maximálně třikrát. Jednou to byl soundtrack z filmu Lola běží o život a podruhé slovenská kapela Živé kvety.
Měl jste na všech třicet maratonů jedny boty?
Měl jsem čtvery od svého sponzora, tři páry bot jsem si vzal s sebou. Je zajímavé, že jsme oslovili přes sto firem, samozřejmě včetně těch, co dělají do běhání, a nikdo do sponzorství jít nechtěl. Nakonec to sponzorovalo jen asi pět firem. Na poslední chvíli mi jedna z nich poslala tři krabice bot. Dvoje boty jsou odepsané a ty třetí se ještě dají nosit. Měl jsem jedny silniční, jedny do terénu a jedny moderní minimalistické, jež mají tenkou podrážku a malý výškový rozdíl mezi patou a špičkou.
Co vás motivovalo ve chvílích, kdy jste si říkal, že nemůžete?
Pocit, že bych to vzdal, jsem asi neměl nikdy. Sedmý den jsem na tom byl hodně špatně, ale ne zas tak, že bych to chtěl zabalit. Ale když jsem měl obavy, pomáhalo mi myslet na to, že to dělám pro dobrou věc a pro někoho dalšího.
Máte nějaké talismany nebo rituály?
Talisman nemám. A rituály… zjistil jsem, že je docela dobré se před a po běhu protáhnout.
Přivezl jste si něco z Islandu?
Sušené ryby. A nějaké kamení. A hlavně strašnou spoustu příjemných vzpomínek a doufám, že i pár nových islandských kamarádů.
Máte v plánu další podobnou akci?
O tom jsem zatím neměl čas přemýšlet. Asi zatím ne. Vlastně ani tahle akce nebyla úplně můj nápad. S výchozí myšlenkou přišla moje přítelkyně, která se něco podobného dočetla v knížce 50 nejromantičtějších věcí, co dělat na Islandu.
S autorkou té knížky jste se na Islandu setkal, že?
Ano, to bylo vtipné. Jednou mi zavolali z islandské televize, že za mnou někdo přijede a že něco natočí do zpráv. A když jsme se po natáčení loučili, tak mi redaktorka dala krabici, otevřela ji a v ní byly další dvě knížky: 50 věcí, které můžete na Islandu ochutnat a 50 šílených věcí, co můžete na Islandu provádět. A pak se přiznala, že ona je autorkou všech těchto knížek. To byla bomba. A dělala si legraci, že v dalším vydání bude 51 šílených věcí a 51. bod bude oběhnutí Islandu ve 30 dnech.
Takže se neví, co budete obíhat příště?
Vkládám jisté naděje ještě do Islandu. Protože jak tam bouchají sopky, on se zvětšuje.
Jak jste se cítil na konci akce, když jste měl v nohou asi 1340 kilometrů?
Překvapivě dobře. Je to i tím, že jsem neřešil čas, ale běžel jsem si svým tempem. Prvních deset dní bylo fakt těžkých a mnohokrát jsem se ani psychicky necítil dobře. Ale pak se to i s počasím celé zlepšilo a 31. den jsem si říkal, že je škoda, že je konec, že bych to ještě pár dní vydržel.
Koketoval jste s myšlenkou zapsání vašeho úspěchu do Guinnessovy knihy rekordů?
Na popud nějakých lidí jsem si zjišťoval, zda je to jde, a zjistil jsem, že je to finančně téměř nemožné. Oni by to tam sice rádi zapsali, ale probíhá to následovně: musel bych zaplatit základní poplatek plus pro jejich komisaře zpáteční letenku pro jejich komisaře, ubytování s plnou penzí po celou dobu a tak dále. Takže z tohohle důvodu tam nebudeme.
Dovedete si představit, že už byste nemohl nikdy běžet?
Něco podobného jsem si právě v minulosti prožil po autonehodě a bylo to dost hrozný. Jeden doktor mi ale řekl, že mám dělat všechno, co můžu. Tak jsem si řekl, že mu budu věřit, a po tomhle zážitku jsem začal běhat ještě víc než předtím. A já nejsem úplně čistý běžec, rád dělám i jiné sporty. Takže si umím představit, že si měsíc nepůjdu zaběhat, ale budu místo toho jezdit na kole nebo na bruslích. Ale rozhodně toho běhání zatím nehodlám nechat.
