Smrt klepe na dveře. Fotograf Reflexu Jan Šibík navštívil nejstřeženější hranici světa, rozdělující Korejský poloostrov
Byla hodina před půlnocí, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Několik mladých mužů v uniformě sedících uvnitř se lehce pohnulo, po chvilce přemýšlení ale odpověděli stejným způsobem. Možná si vzpomněli na dobu dětských her, kdy se ukrývali v boudě na dvorku a sourozenci spolu s kamarády je hledali. Tentokrát ale nešlo o žádnou hru, za dveřmi totiž čekala smrt.
Příběh, který se oné letošní noci z 2. na 3. října odehrál, by těžko vymyslel i mistr psaného slova. A jeho čtenář by si zároveň lámal hlavu tím, zda jde o špatný vtip, parodii, tragikomedii, nebo thriller. Příbytkem vojáků z 22. divize jihokorejské armády totiž byla strážnice na nejpřísněji hlídané hranici světa, v demilitarizované zóně rozdělující od konce války v roce 1953 Korejský poloostrov. A oním neznámým za dveřmi byl příslušník ozbrojených sil komunistické Severní Koreje. Tedy NEPŘÍTEL!
Údiv. Zmatek. Šok. Pocity, které jihokorejští vojáci po otevření dveří prožívali, lze jen těžko popsat. Bez ohledu na skutečnost, že ze tmy se vynořily obrysy hubeného prcka, jenž, jak později zjistili, měřil pouhých 160 centimetrů a vážil padesát kilo. Dvaadvacetiletý mladík měl totiž na sobě severokorejskou uniformu a rudá hvězda na čepici najednou zářila jako měsíc v úplňku.
Naštěstí pro všechny vypadal severokorejský zběh velmi zuboženě, a hlavně nebyl vůbec ozbrojen. Z představy, že by se přes zaminovaná pole a elektrické dráty dostal agent nenáviděného Kimova režimu s kapsami plnými výbušnin a samopalem v rukou, ale mrazí všechny zúčastněné dodnes. A nejen je.
Pro Severokorejce šlo doslova o klepání na nebeskou bránu, a i když dočasně skončil v rukou vyšetřovatelů a zpravodajců zběhnutí do vysněného ráje se mu podařilo. Navíc se zapsal do pomyslné knihy rekordů – přeběhnutí hranice, kterou střeží přes milión vojáků tří zemí, se rovná téměř zázraku. Velení jihokorejské armády ovšem zuří.
Důstojníci z 22. divize, střežící severovýchodní část hranice, se totiž vše snažili ututlat a do hlášení napsali, že pohyb severokorejského zběha monitorovali pomocí kamer a navedli ho do bezpečí. Vše se ale nakonec provalilo a nejen politici se nyní ptají, jak je něco takového možné.
Vyšetřování navíc odhalilo, že nejmenovaný severokorejský dezertér pronikl do čtyři kilometry široké demilitarizované zóny už kolem osmé hodiny večer. Postupně oklamal hlídky komunistických jednotek, překonal vysoký plot zakončený ostnatým drátem a jeho pohyb nezaznamenaly ani hlídky na druhé straně hranice, přestože linii rozdělující Korejský poloostrov, nepřetržitě osvětlují silné reflektory.
Z OČÍ DO OČÍ
Dívám se do dalekohledu a pomalu přejíždím protější stráně. Na chvilku se zastavím u obřího transparentu, který jihokorejské vojáky přesvědčuje o výhodách života ve svobodné socialistické zemi. Nakonec se zastavím u vysoké pozorovatelny, na níž stojí severo korejský voják. V rukou má také dalekohled a hledí na mne. Tomu se říká pohled z očí do očí – přestože jsme od sebe vzdáleni několik set metrů.
Krátce nato mě vojenský džíp přiveze k místu, které zná doslova celý svět. Pchanmundžom. Několik staveb stojících na samotné hranici. Jedním z domků dokonce prochází hraniční čára. Přesně uprostřed. Uvnitř symbolicky půlí i stoly, jež byly původně určeny pro členy korejských rodin rozdělených korejskou válkou. Je to absurdní. A stejně podivně působí i vojáci, kteří proti sobě bez hnutí stojí několik hodin. Stačí přitom nepatrný podezřelý pohyb a okamžitě si skočí po krku. Bez ohledu na to, že jsou všichni Korejci.
Pchanmundžom je dnes přitom jednou z vyhledávaných turistických atrakcí, zejména z jihokorejské strany denně přijíždějí plné autobusy návštěvníků, kteří touží po fotografi i z nejstřeženější hranice světa. Podobné výlety však organizuje i KLDR. V jejím případě jde ovšem o čistou propagandu, kdy si lidé povinně vyslechnou informace o americké agresi, která v červnu 1950 rozpoutala bratrovražedný boj.
GOLF NA MINOVÉM POLI
Jen několik desítek metrů od Pchanmundžomu stojí i velitelství Komise dohlížející na příměří z roku 1953, jejímž členem bylo vedle Polska, Švédska a Švýcarska i Československo. Po našem vstupu do NATO nás ale Severokorejci zcela pochopitelně vyhodili. Dnes tak v této komisi pracují jen Švédové a Švýcaři, protože jejich základna leží na jihokorejské straně. Pamatuji, jak jsem s jejich veliteli obědval vybrané pokrmy a popíjel víno jen několik metrů od ostnatých drátů. A přes křoví prorůstající vysoký plot jsem cítil hladové pohledy komunistických vojáků.
Zblízka si ale demilitarizovanou zónu letos prohlédl i americký prezident Barack Obama, jeho ovšem na základně Camp Bonifas chránilo neprůstřelné sklo. Ani nebezpečí vypuknutí konfl iktu nedozírných následků však Američany nepřipravilo o smysl pro humor. U jiné základny, Camp Liberty, si proto můžete zahrát na „nejnebezpečnějším golfovém hřišti na světě“. Abyste nepřišli k úhoně, musíte dodržovat tamní pravidla, a zejména jedno: Pro odpálené míčky nechoďte, všechny totiž dopadají do minového pole.
