Jedna ruka hraje dál. Český jazzman navzdory amputaci ruky válí na pozoun
Od šedesátých let minulého století patří SVATOPLUK KOŠVANEC (66) k absolutní špičce české trombónové školy. Letos v únoru mu lékaři amputovali pravou ruku. Ta do té doby s citlivostí chirurga ovládala nástroj, z něhož vycházel zvuk, na který přísahali fandové jazzu po celé Evropě. Košvancův osud připomíná příběh nesmrtelného Djanga Reinhardta, jenž měl po požáru částečně ochrnutou ruku, a přesto si vůlí osvojil nový způsob hry na kytaru, který jej proslavil.
ŘÍKÁ SE, že se do trombónu prdí, ale stejně je to krásný nástroj, věřte mi. Jenom se o něm málo ví. Saxofony jsou pohyblivější, trumpety svítí nahoře nad kapelou, ale trombón má lahodný tón, jenž vyplňuje prostor mezi akordy.
Zvuk vzniká chvěním mého rtu na nátrubku a každý tón se během hry dolaďuje táhlem, kterému se říká snížek – a to je pěkně těžké. Jeden půltón jsou tak čtyři milimetry, a když natáhnete ruku víc nebo míň, budete falešný. A to není všechno: když během hraní včas neotevřete výpusť na vodu, která vzniká srážením horké páry z dechu a chladného kovu nástroje, začne pozoun bublat. Na to je tam taková klapka, víte?
NEJHEZČÍ NÁSTROJ
Táta byl listonoš ve Velkým Březně a chodil po kopečkách a s brašnou za pakatel. U nás v rodině všichni hráli – já začínal na housle, ale nebyl jsem slyšet. A tak mi naši řekli: Vyber si něco tamhle na hromadě. Totiž za války nás Němci vyhnali do vnitrozemí, a když jsme se pak vrátili do stejný vsi, byla volná chalupa snad po německém muzikantovi. Zůstala tam po něm harmonika a halda nástrojů.
Vybral jsem si trombón, protože byl hezkej. O čtyři roky starší bratr kupoval desky Glenna Millera. Poslouchal jsem je a snažil se kopírovat sóla. První koncerty, co jsem hrál, jsem dvě hodiny čekal, až přijde moje sólo, protože jsem nic jiného zahrát neuměl.
Podívejte se, jak Svatopluk Košvanec navzdory svému handicapu hraje na pozoun:
Na Hlasu Ameriky jsem lovil hlavně J. J. Johnsona s Kaiem Windingem, pozounový duo. Jeden z těch kluků byl černej a druhej bílej a byli strašně slavný. A když zrovna nebyly rušičky v pohotovosti, natáčel jsem si je na magneťák a učil se podle nich ty jejich báječný sóla.
Na vojně jsme hráli všechno – zabijačky, svatby i jeden pohřeb, když se jeden z kluků zastřelil.
Nejdůležitější v mé kariéře bylo, že jsem dostal nabídku z tvořícího se Orchestru Československé televize. Trombónista, který v něm hrál přede mnou, onemocněl, povolily mu v obličeji svaly a nemohl dál hrát. Už jsem se nemusel živit jako malíř pokojů a stal se profesionálem.
V TOČR jsem byl od roku 1974 a byl jsem tam šťastný, protože jsme tam s trumpetistou Lacem Deczim, pianistou Karlem Růžičkou, basistou Petrem Kořínkem a bubeníkem Josefem Vejvodou vytvořili jazzovou buňku. Kdyby se mi nestalo to, co se mi stalo, byl bych tam dodnes.
RÁNA
Teď jsou to tři roky. Uklouzl jsem v lednu na ledě a zlomil si pažní kost. Odvezli mě do nemocnice v Ústí, ruku zrentgenovali, dali mi do ní dlahu, a když mě vzbudili z narkózy, řekli mi, že tam něco vyškrábli. Je pravda, že jsem měl pravou ruku těžkou, jako bych celý den zvedal cihly. Po třech nedělích jsem už zase hrál i s dlahou, ale cítil jsem, že v té ruce něco roste – byl to nádor. Primář mi řekl, že nejlepší by byla amputace. Prej, v tu ránu budete zdravej.
To byla rána! Takový léta jsem hrál, a teď si nebudu moct ani zavázat tkaničku? Ještě jednu naději mi dodali, když se pokusili dlahou přemostit zlomeninu tím, že ji připevnili na kost. Ta ale nevydržela – rostoucí nádor ji úplně rozdrolil. Začalo to bolet ve dne v noci, prášky nezabíraly. Chvíli jsem s tím bojoval, ale nakonec jsem šel za panem doktorem a požádal ho o ampu taci.
Mrzelo mě, že není možné transplantovat jenom část paže, protože předloktí ruky bylo úplně zdravé. Takhle to vzali od ramenního kloubu. Bolest okamžitě ustoupila. Když jsem šel poprvé od amputace k pedikérce, říkala: Je vidět, že už tam nic nemáte, kuří oka ustoupila. A že jsem jich míval, už jsem vůbec nevěděl, v čem mám chodit.
JEDINÝ EXEMPLÁŘ
Amputace proběhla letos v únoru. Dva měsíce jsem žil s tím, že jsem jako hráč skončil. Učit bych mohl dál, ale jak dlouho by si mě nechali na škole, kdybych nemohl studentům ani předvést, jak správně hrát. Žádný plán B jsem neměl. Jediné, co bych mohl, tak pískat. Pískat umím dobře: do filmu i do rozhlasu jsem už napískal několik melodií. I když je fakt, že teď s tou chemoterapií mám trochu otupené legáto.
Až potom mi zavolal kolega na konzervatoři, rovněž pozounista, a řekl: Víš co? Budeš hrát klapkovej trombón. Tak jsem si ho koupil a nechal si ho předělat tak, abych ho mohl držet jednou rukou. Jenže to nešlo – jednak jsem nestíhal vypouštět vodu, jednak jsem na klapky nikdy nehrál. Zjistil jsem, že takhle se hrát nenaučím ani za tři roky, a vzdal to.
Chvíli se nic nedělo a pak jsem sebral odvahu a vzal z půdy pozoun, na který jsem začínal. Opřel jsem si ho o skříň a ono to šlo. Prostě jsem nástroj otočil o sto osmdesát stupňů a tahal levou. Byl jsem velice překvapený, když jsem zjistil, že levačka, ačkoli nikdy netahala a netvořila tón, má cit pravačky – jako kdyby ty ruce měly společné nervové centrum a prostě si jenom předaly informaci.
Prodal jsem klapkový pozoun a přemýšlel, jak to udělat, abych nemusel hrát proti zdi. Jeden saxofonista, který pracoval v Kraslicích, vymyslel, že mi trombón přidělá jako obrácený batoh, přes ramena mi dal dvě účka vyprofi lovaná z kovových tyček. Ta jsme vzadu spojili a k nim přišroubovali korpus. Bohužel, když jsem zkusil hrát, zjistil jsem, že ruku natáhnu jenom na čtyři polohy, protože kvůli postroji nemůžu hýbat rameny – a to je málo. Nemohl jsem zahrát celou škálu tónů. Navíc ten postroj byl jako těžká klec. Nicméně mě takhle vyfotil syn a donesl snímek trombónistovi, který znal kutila v Neratovicích. A ten řekl: Musíme udělat něco, aby sis sedl a hrál. Vznikla železná trojnožka, na niž uprostřed šlápnu, čímž nástroj stabilizuju.
Jenže se nástroj pořád kejval do stran. Tak jsme přidali popruh, který jsem si zahákl do podpaží. Poslední problém byl nátisk, jenž de facto tvoří tón. Nástroj přede mnou nesměl ustupovat, musel jsem mít možnost se do něj opřít, aby tón nevibroval. A představte si, ono to hraje! Vážně se na to dá hrát! I když jsme šli párkrát slepou cestou, chtěl bych všem, kteří mi pomáhali – a byli mezi nimi kolegové muzikanti, opraváři nástrojů i kutilové –, moc poděkovat. Nikdo jiný na světě takový stroječek nemá – tohle je jediný exemplář.
JEŠTĚ TO NENÍ ONO
Tu ruku cítím pořád. Říkám jí Fantóm. Spolehlivě vysílá do ruky elektrické impulsy tak, jak má. Třeba si založím ruce v klíně a najednou koukám, ta pravá ruka tam není. Pořád ví, co má dělat, takže kdyby mi dal někdo milióny, pořídil bych si kyberruku. Ale stejně by asi byl problém ji připevnit, protože jsem přišel i o rameno. Nemám páku. Půl roku jsem nehrál. Musím hodně cvičit, mám měkký pysk, jsem hned unavený. Už jsme hráli na festivalu, Kořínek mi zase rozdal noty a to byla radost. Všichni říkali, že je to báječný, že hraju úplně jako dřív. Ale já vím, že to ještě není ono.
