Dokončete povídku: Vyberte 10 Čechů, kteří by měli přežít konec světa!

Poradce premiéra formálně zaťukal na pootevřené dveře premiérovy kanceláře a rychle vešel dovnitř. Panovala mezi nimi domluva, že když se bude dít něco opravdu důležitého, tak k němu může přijít kdykoliv.

Premiér zvedl oči od papírů rozložených na stole.

„Můžu?“ zeptal se poradce.

„Něco se děje?“ zeptal se premiér s mírným znepokojením, protože navzdory výše zmíněné domluvě jeho poradce bez ohlášení prakticky nechodil.

„Americký velvyslanec požádal o schůzku,“ řekl poradce.

„A není správný postup takový, že se obrátí na ministerstvo zahraničí?“ zeptal se premiér, sám nejistý, jak to vlastně je.

„Požádal o schůzku mimo diplomatický protokol,“ řekl poradce. Zdůraznil slovo „mimo“.

„Aha,“ řekl premiér.

„A tvrdil, že to spěchá.“

„Dobrá,“ řekl premiér, lehce iritován tím, že teď už ztratil definitivně soustředění. Bude mu trvat zase několik minut, než se do ní opět ponoří. „V tom případě to nějak domluvte s Janičkou.“

Janička byla jedna z premiérových sekretářek, která měla na starost program.

„Ten chlap sedí u Janičky.“

„Americký velvyslanec je tady v budově? V mém sekretariátu?“ vytřeštil oči premiér.

Poradce přikývl. „Požádal o deset minut vašeho času. A nebude mu vadit, když bude muset počkat,“ řekl poradce.

To určitě, pomyslel si premiér, on dobře ví, že ho v žádném případě čekat nenechá. Vždyť je to americký velvyslanec, proboha. Nahlas řekl: „Ať jde dál.“

„Teď hned?“ zeptal se mírně nesouhlasně poradce.

„Vlastně máte pravdu. Nechte ho čekat ještě dvacet minut a pak ať ho Janička přivede.“

„Skvěle,“ řekl poradce.

„Doufám, že sem nepřišel s vyhlášením války,“ řekl premiér už spíš sám pro sebe, protože poradce zamířil rychlou chůzí zpátky do sekrertariátu. Sundal si brýle a promnul si oči.

Za dvacet minut stál americký velvyslanec v jeho kanceláři. Byl to vysoký, sympaticky vyhlížející chlapík kolem padesátky. Premiér se s ním několikrát setkal a celkem si rozuměli. Nabídl mu místo na pohodlné pohovce a sám si sedl do křesla naproti.

„Dáte si kávu, nebo čaj?“ nabídl mu.

„Děkuji, to nebude třeba,“ řekl velvyslanec. Vypadal unaveně a roztěkaně. „Raději hned přejdu k věci. Nemáme moc času.“

Premiér překvapeně nazdvihl obočí. Schůzka se vyvíjela přesně tak, jak začala, tedy velmi znepokojivě. „V tom případě spusťte!“ řekl.

Velvyslanec se omluvil, že bude mluvit co nejotevřeněji a bez zbytečných zdvořilostí. Načež premiérovi oznámil, že za 50 dní Zemi čeká konec světa.

Premiér nevěřícně zamrkal. Dokonce ho napadlo, zda se nestal obětí nějakého sofistikovaného kanadského žertu, ale bylo jasné, že velvyslanec mluví zcela vážně. Stručně a srozumitelně popsal, co se za necelé tři měsíce stane.

Premiéra to šokovalo. Příčinou konce světa se měla stát srážka s velkým asteroidem. Přesně jako v těch nejlacinějších katastrofických příbězích! Velvyslanec premiéra ujistil, že výpočty NASA jsou naprosto přesné, byly nesčetněkrát překontrolované a neexistuje ani milióntina procenta pravděpodobnosti, že by ke srážce nedošlo. „Je to vyloučeno!“ řekl velvyslanec.

Zároveň odpověděl i na premiérův dotaz, kam přesně asteroid dopadne. „Na jižní polokouli do Pacifiku. Přesné místo sdělíme, ale vzhledem k velikosti planetky je to v zásadě jedno. Pravděpodobnost přežití jakéhokoliv živého organismu je nula,“ řekl velvyslanec. Dodal také, že velmi brzy bude k dispozici detailní vědecká zpráva, kterou bude možné předat k ověření českým odborníkům.

To premiérovi připomnělo asi to nejdůležitější, a to otázku zveřejnění celé záležitosti. „Kdy to oficiálně oznámíte?“ zeptal se.

Velvyslanec pokrčil rameny. „Dnes informujeme s předstihem výkonné hlavy státu takzvaných blízkých zemí. Ale nepředpokládáme, že se tu věc podaří dlouho udržet v tajnosti. Takže americký prezident vystoupí s oficiálním prohlášením buď později dnes, nebo zítra.“

„Panebože,“ řekl premiér.

Velvyslanec pokýval hlavou. Boží jméno vyšlo z jeho vlastních úst v posledních dnech už mnohokrát.

Pak pokračoval: „Naši psychologové a experti na krizové situace vypracovali pravděpodobný scénář vývoje. Odhadují, že tři, čtyři, maximálně pět dní bude trvat fáze šoku, kdy se lidé budou s informací o konci světa vyrovnávat, část jí nebude věřit a část ji bude ignorovat. Ale pak přijde další fáze, kdy se dají čekat velmi nepěkné věci. Rabování obchodů, nepokoje, selhání pořádku. Ono je to v zásadě jedno, ale americká vláda zastává názor, že by konec historie měl proběhnout aspoň v určitém smyslu důstojně. Proto předpokládáme vyhlášení výjimečného stavu a nasazení Národní gardy. Zároveň poskytneme okamžitou finanční pomoc institucím nabízejícím duchovní úlevu. Církve, samozřejmě psychiatři a psychologové …,“ velvyslanec ztišil hlas. „… prezident pravděpodobně vydá výnos, který fakticky zlegalizuje prostituci.“

„Chápu,“ odkašlal si premiér. „Svoláme ještě dnes krizový štáb vlády. Nejspíš budeme postupovat obdobně.“

„Doporučovali bychom uzavření hranic Evropské unie. Pokud vím od kolegy z Německa, tamní vláda je tomu nakloněna. Ale necháváme všechna opatření na vás.“

„Pochopitelně,“ řekl premiér.

„Kvůli tomu tu však nejsem. Potřebuji projednat jednu důležitou a mimořádně urgentní záležitost.“

„Je něco důležitějšího a urgentnějšího?“ zeptal se premiér.

Velvyslanec si odkašlal. „Ono to souvisí, jak asi očekáváte. Spojené státy se na vzniklou situaci dlouhodobě připravovaly. Lépe řečeno jsme věděli, že něco podobného může nastat, a snažili jsme se přichystat určitá řešení.“

„Existuje možnost, jak srážce zabránit?“ zeptal se premiér.

Velvyslanec se na něj podíval jako na někoho, kdo viděl příliš mnoho katastrofických filmů. „To v žádném případě. Možná kdyby to těleso bylo o několik řádů menší a kdybychom se o srážce dozvěděli s několikaletým předstihem … ale i tak by to bylo technicky mimořádně těžké, spíše nemožné.“

„Ale mluvil jste o určitých řešeních.“

„Ano,“ přikývl velvyslanec. „Máme plán, jak se pokusit zachránit lidstvo.“

Premiér překvapeně nazdvihl obočí.

„Nemyslíme všechny lidi, nýbrž lidstvo jako takové. Můžeme s nikoliv malou pravděpodobností zachránit přibližně dvacet tisíc lidí.“

Kdyby premiér dokázal ještě víc nazdvihnout obočí, nejspíš by mu vylétlo z hlavy.

„Americká vláda se to rozhodla realizovat jako mezinárodní projekt a já mám tu čest vaší zemi nabídnout spoluúčast.“

„Co to znamená?“

„Určitou materiální a finanční spolupráci, ale to asi vzhledem k okolnostem nebude problém.“

„Předpokládám, že vyrovnaný rozpočet už pro tuto vládu priorita nebude,“ řekl premiér v jedné z těch vzácných chvil, kdy dokázal projevit smysl pro humor.

„Budeme však velmi naléhavě potřebovat seznam lidí, které vyšlete do projektu. Na Českou republiku připadá kvóta deseti lidí, jeden člověk na milión obyvatel.“

Premiér se zeptal: „A to jsou lidé, kteří tu katastrofu přežijí?“

„Kteří mají šanci katastrofu přežít,“ opravil ho velvyslanec. A když viděl premiérův nechápavý výraz, doplnil: „Vysokou šanci, odhadem kolem osmdesáti procent. Myslím tím pochopitelně krátkodobě. Jak dlouho a za jakých podmínek přežijí v delším horizontu, v tuto chvíli nedokážeme odhadnout. Z bezpečnostních důvodů vám také nemůžu říct podrobnosti. Pouze tolik, že jde o dlouhodobě připravovaný projekt kolonializace Měsíce.“

„Aha,“ řekl premiér.

Velvyslanec se podíval na hodinky. „Času je opravdu velmi málo.“

„Co je třeba udělat?“ zeptal se premiér.

„Pokud se rozhodnete na našem projektu participovat …,“ začal velvyslanec.

„S tím můžete počítat.“

„… pak bychom do čtyřiadvaceti hodin potřebovali seznam těch lidí. Na vás necháme, abyste je informovali. Očekáváme, že do pěti dnů by proběhl jejich transport na speciální základnu na území USA.“

„Do čtyřiadvaceti hodin? Do pěti dnů?“ opakoval premiér užasle. Nedokázal si představit, že je to vláda schopna zvládnout. Hlavou mu blesklo, že když naposledy vybírali jednoho člověka na post ministra školství, trvalo to několik týdnů. Ale nahlas pochopitelně nic neřekl.

„Musíme postupovat rychle. Nejen proto, že se ti lidé musí připravit, ale planeta se asi velmi brzy stane příliš nebezpečným místem. Základna bude speciálně chráněna armádou a účastníci projektu tam budou v bezpečí.“

„Chápu,“ řekl premiér.

Velvyslanec vstal, čímž dal najevo, že považuje informační schůzku za ukončenou. Řekl: „Během hodiny dostanete na váš úřad speciální depeši, jejíž součástí bude informační balíček pro budoucí členy projektu. Tam budou i informace o odletu. Vás poprosím o dodání seznamu do čtyřiadvaceti …,“ velvyslanec se podíval na hodinky, „… do dvaadvaceti hodin diplomatickým kanálem na naši ambasádu. Čas běží!“

Premiér se zeptal: „Ale jaké lidi máme vybrat? Jaká jsou kritéria?“

Velvyslanec pokrčil rameny. „To necháváme zcela na rozhodnutí místních vlád. Musí jít o lidi, kteří se o sebe umějí postarat anebo s sebou mají někoho, kdo se o ně postará. Z tohoto důvodu jsme nestanovili žádnou věkovou hranici. Spodní ani horní.“

„Ale musíte mít na ty lidi nějaké požadavky. Přece po nich budete něco chtít?!“ řekl poněkud nervózně premiér.

Velvyslanec zavrtěl hlavou. „Pokud mám správné informace, tak fyzické i duševní nároky jsou velmi nízké. Cílem projektu je zachránit lidstvo tak, jak ho dnes známe. Ne vytvořit nějaký tým supermanů. Samozřejmě by to měli být lidé dostatečně schopní, aby přispěli k úspěchu celého projektu. A taky aby obstáli v konkurenci s členy projektu z dalších zemí. Nechci vám radit,“ řekl velvyslanec a znovu ztišil hlas jako vždy, když říkal informace, jež byly podle jeho názoru důležité, ale neměly by být vyřčeny s upřímností, ke které se chystal, „ale měli byste zkrátka vybrat těch nejlepších deset lidí, jež máte k dispozici.“

Pak velvyslanec podal premiérovi ruku, vyměnili si pár zdvořilostí a odešel stejně spěšně, jako před půlhodinou do pracovny vstoupil.

Premiér se ještě stačil zeptat, zda jsou nějaká pravidla pro to, jestli mezi vybranými lidmi mohou být rodinní příslušníci.

Velvyslanec zopakoval, že to Spojené státy nechávají zcela v kompetenci místních vlád. „Považoval bych za praktické, aby mezi těmi lidmi byly i malé děti. V tom případě by je samozřejmě měl doprovázet některý z rodičů, případně oba. Ale to je čistě můj osobní názor,“ řekl velvyslanec.

Premiér se ztěžka posadil do židle a strašně si přál, aby tahle schůzka, a hlavně ta strašlivá informace byly jen obyčejnou noční můrou. Dokonce ho kdesi v hloubi mozku zalechtal takový ten pocit, jaký prožíváme, když se už už chystáme ze špatného snu probudit.

Avšak bylo to jen zbožné přání.

Premiérovi bylo jasné, že nezbývá moc času a že musí jednat. Do dvaadvaceti hodin musí mít připravený kompletní seznam. A samozřejmě také zahájit přípravy na mimořádná opatření.

Vzal sluchátko a spojil se s Janičkou. „Svolejte vládu na dvě hodiny odpoledne,“ požádal ji. „Účast naprosto nutná, nejvyšší důležitost. Chci tam mít všechny.“

Pak ze svého stolu odsunul skoro vše, co měl v dosahu. Papíry s poznámkami k budoucím projevům, zprávy zpravodajských agentur i monitoring tisku. Nechtěl tam mít vůbec nic z toho.

Ze šuplíku vytáhl čistý list papíru, položil ho na stůl před sebe a do ruky vzal propisovací tužku.

(…)

JAK TO BUDE DÁL? Východisko v podobě stěhování na Měsíc nepochybně není moc originální (v tom si může podat ruku s katastrofickými filmy). Stěžejní otázka ale zní: Jak by se takových 10 lidí vybíralo v Česku? Šlo by to nějak spravedlivě? Nebo by si to premiér s kamarády nějak „zorchestrovali“ a vyrazili by na Měsíc s rodinami i kamarády? A kdo by na tom seznamu NEJLEPŠÍCH dneska v Česku byl? Napište svou verzi (buď do následujícího formuláře, nebo na mail rxonline@reflex.cz), v žádném případě nemusíte (ale samozřejmě můžete) dodržovat styl a formu povídky. Nejlepší zakončení zveřejníme.