S Havlem spal každý z nás. Milan Tesař komentuje knižní novinky Ireny Obermannové a Mariusze Szczygieła
V knihkupectví dochází v těchto dnech k podivuhodnému úkazu, který ocení jenom naši čtenáři: v kupě novinek vedle sebe souleží dvě knihy, v nichž jsou četné odkazy na Reflex.
Láska nebeská Mariusze Szczygieła, knížka fejetonů inspirovaných českými spisovateli, chválí časopis za důslednou investigaci (rozhovor se zdánlivě nedostupnou Kafkovou neteří Věrou Saudkovou) a taky jej uvádí jako příklad milé nekorektnosti, v Polsku nemožné (Ježíš Kristus v rubrice Výslech). O kus dál leží Panoptikum české Ireny Obermannové, napěchované přesvědčením autorky, že Reflex je čiré zlo. Soudí podle toho, jak se zmocnil její předchozí Tajné knihy.
Snažím se nestranit ani jednomu z pohledů, ostatně každý z nich „nás“ používá v jiném kontextu, ale neodpustím si na chvíli nasadit brýle polského čechofila, který Česko kdysi tak přesně „rozebral“ v bestselleru Gottland.
V kapitole O hemoroidech v literární kultuře se Szczygieł zajíká nadšením, že se spisovatel Michal Viewegh dostal do zorného pole bulvárů, a svou euforii korunuje soudem, že „česká literatura se projevila jako velká kultura. Je jednou z mála, v níž se spisovatel může stát celebritou a bulvární tisk s ním zachází stejně jako s hvězdami seriálů“. Následuje kapitola o tom, že Češi čtou nejvíc z celé Evropy.
Polák nás pozoruje z poněkud tuhého, katolického Polska. Obdivuje zdejší liberalismus, smysl pro paradox, schopnost bránit se smíchem, umění klátit modly anebo si je - jako v případě Járy da Cimrmana - vymýšlet. Upřímně, když Lásku nebeskou čtu, je to očistná lázeň, která funguje stejně jako finále hokejového mistrovství světa s vítězným koncem: jsem hrdý, že jsem Čech.
Nabyl jsem dojmu, že lidé jako Szczygieł museli zajásat při četbě Tajné knihy, která loni v létě nastartovala mediální skandál. Vždyť Irena O. v ní došla při kácení model tak daleko, že hrklo i v tolerantních Češích. A to je co říct.
Naše země je malá tak, že všechno je zdánlivě na dosah – i prezident. Václav Havel byl vždycky Vaškem i pro lidi, kteří s ním v životě nemluvili. Je to výraz sympatizující familiárnosti, ale taky majetnického práva na něj. Jinými slovy: když spisovatelka přiznala, že Největší Čech, s nímž dělala tramtará, je ve skutečnosti exprezident, teoreticky to mohlo po společnosti stéci jako po skle. Vždyť s „Vaškem“ Havlem spal v přeneseném slova smyslu každý z nás. Literární postava jménem Jiří Peňás to vyjádří v jedné scéně Panoptika českého přesně: „My vám ve skutečnosti všichni strašně závidíme.“
Zpětně viděno, literárním pohnutkám spisovatelky, která má lety vypěstovaný reflex fabulátora, naprosto rozumím. Je jedno, jestli ten nápad dostala, když seděla s Havlem na kafi, když s ním „vyvíteco“, anebo když hrála na trubku. Jedno je jisté. Byla by blázen, kdyby mu odolala. Neměla na vybranou stejně jako kdysi Dietl, když se rozhodl zabít Štrosmajera.
Bylo to příliš lákavé. Zápletka s Největším Čechem je dramaticky nenahraditelná; Irena O. do ní chtěla jít i s rizikem, které musela tušit. Bohužel pro Irenu O. vyšla kniha v době, kdy s blížícími se sedmdesátými pátými narozeninami byl exprezidentův zdravotní stav nejistý a dalo by se čekat ledacos, jen ne kniha o jeho intimním poměru s autorkou.
Nechám-li stranou kvalitu díla, Irena O. udělala jednu fatální chybu. V okamžiku, kdy řekla, kdo je kdo, tak či onak zaujala, ale fakticky zbanalizovala svou literaturu. Bez tajemství číst nechci, protože pak se ze čtenáře měním ve voyeura. Snad i proto knížku nikdo moc neřešil, což jistě Irena O. nechtěla. Všem stačil fakt absurdního spojení spisovatelky a státníka (je tak románové) a úvahy, zda k němu mohlo dojít. To je tak banální, ale znepokojivý obraz, že se z něj může stejně tak udělat rychle nevolno, jako se o něm dá hodiny diskutovat.
Společnost, kde se lidi spíš než v kostele scházejí v knajpě, kde je bůh hospodský, možná informační lavina nové doby a tíha volby s ní spojená zasáhly nejvíc. Kromě toho, že neděle v supermarketu vůbec není špatně strávený den, jí chybí shoda na čemkoli – na autoritách i na tom, před čím stojí za to mít strach. Mainstream tvoří tak akorát společná nostalgie živená vzpomínkami na nedělní večery s Dietlovými seriály. Tehdy se názory na to, jestli má odejít doktor Blažej od manželky, různily, ale u televize seděl každý.
Podobně masový orgasmus vyvolá dnes už jen čas od času velké polemické gesto. Causa „Obermannová– Havel“ je ukázkový příklad.
Humbuk kolem Tajné knihy je svým způsobem očistný, protože se jeho prostřednictvím na chvíli vracíme od svých individuálních tísní do party – buď nám to, co spisovatelka národu vypráví, přijde normální, anebo ne. Jiné cesty není. Navíc tahle kniha propojila literaturu, udavačství a mystifikaci: všechno, v čem máme – jak mimo jiné rovněž vyplývá ze Szczygiełovy knihy – dosti vysokou odbornost.
Když prezident v prosinci zemřel, dostala causa trapný a jistě bolestný rozměr „holky, která zvrhla hrnec s mlékem“. Její reakce byla přirozená: vyvinění. Takže teď vychází. Jmenuje se Panoptikum české, popisuje, co se dělo po Tajné knize, a opisuje novinové články, jež jí připravily peklo na zemi a udělaly z ní personu non grata. Co je zajímavé? Že „Panoptikum“ má o 144 stran víc než Tajná kniha, její východisko. Čili daň je větší než honorář. Stálo to za ty nervy?
Možná ano, ostatně čím opakovaně zaujmout v baště liberalismu, kde je možné všechno jako Boschově Pekle? Kapela může vystupovat nahá (Vyžvejklá bambule), ale literát? Má psát krví? Jeden z recenzentů Tajné knihy napsal, že „protože to zažila, měla právo to napsat“. Szczygieł nazval Irenu O. „otrokyní pravdy“. Čtu to tak, že to pro ni musí být po čertech těžká služba.
Pointa? Szczygieł Tajnou knihu četl. A inspirovala jej k následujícímu zamyšlení: „Vši si prý mezi lidmi nevybírají a každá krev je dobrá. To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že vši mají nejraději krev hrdinů.“
Že by i Szczygiełovo oslnění zdejší tolerancí mělo své meze?
