Děti místo diváků, divadlo místo hudby. Zářivá hvězda Stomp v Praze jen poblikávala
Scénky s příběhy pochopitelné i beze slov, neutichající smích publika – spíš než hudební vystoupení připomínala jejich show divadelní představení. Stomp, ti s košťaty a víky od popelnic, se po šesti vystoupeních v plném sále Kongresového centra v neděli 25.11. rozloučili s Prahou.
Nevím, jak tomu bylo během ostatních večerů, kdy Stomp řádili v Kongresovém centru, ale v sobotu velkou část publika tvořily děti – a to prakticky všech věkových kategorií.
Poté, co se ujišťuji, že nevstupuji do cirkusové manéže, ale opravdu do koncertního sálu, začínají hudebníci hrát téměř na minutu přesně ve slíbených 19.30.
Od první chvíle si získávají publikum. Lidi kolem mě se bez přestání smějí, tleskají často ještě před koncem „skladby“, výskají, pískají a ječí. České publikum, které je všeobecně spíš chladnější, je namíchané se zahraničními diváky - možná proto ta nezvyklá aktivita.
Pravdou je, že Stomp mají vystoupení promyšlené do poslední vteřiny. Jejich taneční, herecké a komediální scénky ale většinu vystoupení přebíjejí očekávané hudební výkony. Publikum vděčně propadá záchvatům smíchu, jenže nás, kteří jsme si přišli poslechnout především neotřelé a typicky „stompácké“ rytmy, tohle neuspokojuje. V půlce představení se asi dvacet diváků nekompromisně zvedá a odchází pryč.
Známe je s košťaty a popelnicemi, oni ale hudbu vymámí prakticky z čehokoli. Nejvíc k tomu využívají vlastní tělo – tleskají, luskají, dupají ...
Sem tam v těch zvucích člověk hledá rytmus, ve kterém by si mohl alespoň podupávat nohou, protože zdaleka ne všechny hudební kompozice drží pohromadě, ale opět se je alespoň na co se dívat.
Hudebníci si mezi sebou „předávají štafetu“ pod světelným kuželem, žonglují, házejí si rekvizitami a stíhají na ně při tom i hrát, tančí a předvádějí (bez větší nadsázky) akrobatické kreace. Znovu mě na chvíli napadá přirovnání k cirkusu.
Pódium se střídavě proměňuje v ulici, stavbu, supermarket, trénink bojového umění, sportovní hřiště, a když Stomp přijdou se dřezy zavěšenými za krkem a gumovými rukavicemi, pak i v kuchyň. Několik diváků v prvních řadách schytá cákanec do obličeje a celý sál znovu hřmí smíchem. Úsměvné jejich scénky asi jsou, ale tendenci popadat se za břicho necítím.
Co považuji za nápadité a praktické, jsou fígly, díky kterým umí parta osmi hudebníků v doprovodu zajímavých zvukových skladeb udělat na pódiu bordel a stejně rytmicky ho i uklidit. Rozsypaného písku využijí ke svištění smetáků a roztrhaných novin ke zmačkání a šustění. Svým vystoupením dokazují, že hrát se dá opravdu kdekoli a na cokoli.
Až v rámci úplně posledního čísla se na scéně objeví ti blázniví, nekonvenční Stomp, kteří jak smyslu zbavení buší vší silou do plastových i plechových popelnic, kloužou se po pódiu na popelnicových víkách, visí na stěně plné harampádí ...
Až na konci vystoupení mám chuť se zvednout ze židle a tancovat. Zatímco předtím se sem tam docela slyšitelně ozývaly dětské hlásky s otázkami: „Už půjdeme domů?“ Závěrečná část koncertu je zcela přehlušuje. V sále konečně nezní nic víc než Stomp a jejich hudba.
Neutichající ovace ve stoje přivábí partu hudebníků k návratu na scénu s přídavkem. Ten si ale musíme „odmakat“ my v publiku. Po vzoru jednoho z muzikantů tleskáme různou hlasitostí a rychlostí, luskáme, párkrát se zasmějeme tomu, jak nám to nejde. Pak znovu děkujeme hlasitým potleskem (někdo i foukáním do píšťalky) a jdeme domů. Někteří nadšení, jiní se smíšenými dojmy.
