Co jsem pokazil, čeho lituji... Kardinál Miloslav Vlk dělá před zítřejším koncem světa inventuru svého života
Kardinál Miloslav Vlk oslavil v květnu 80. narozeniny. Na stole v pracovně má položený iPhone a nejvíc ho teď trápí, jak bude synchronizovat všechny své elektronické přístroje. S kolegy si založil uzavřený blog, kde si vyměňují názory.
Na co jste se nepřestal těšit?
Nebylo nic takového, na co bych se celý život těšil. Většinu života jsem prožil za komunismu. Tam jsme se těšili, že to jednou praskne, jak se mezi námi říkalo. Věděli jsme, že to přijde, jen jsme čekali, až k tomu dojde. Takže na to jsme se většinu života těšili. Až bude svoboda. Kromě toho jsem se ještě dvanáct let těšil, až budu moci studovat a stanu se knězem. To bylo takové malé těšení. Ale i to se naplnilo.
Co se vám v životě opravdu povedlo?
Mám zřetelnou jistotu, že se mi povedlo sledovat linii evangelia, a to od začátku až do konce. To znamená od začátku komunismu, kdy jsem nevstoupil do svazu mládeže, nepodlehl jsem. Spoléhal jsem na evangelium. A ono se to vyplňovalo. Když jsem udělal maturitu, avšak nikam mě nepustili studovat, přestože jsem byl premiant, ale nebyl jsem ve svazu mládeže, stejně jsem měl jistotu, kterou mi dávalo Písmo. Po maturitě jsem na jednom poutním místě slyšel větu: Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil, až přijde k tomu čas. Vypadá to jako zbožná věta, jenže pro mě to byla orientace. Po té maturitě jsem neměl možnost studovat, ale opřen o tuto větu jsem udělal dvě vysoké školy. Napřed archivařinu a potom i teologii. Tím jsem si ověřil, že Písmo funguje. Když jsem pak byl ustaven kardinálem, tak při té ceremonii se najednou k mému šoku četlo: Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil, až k tomu přijde čas. Málem jsem se štípal do tváře, jestli je to sen, nebo skutečnost.
Vybral jste si tu větu vy, nebo si ta věta našla vás?
Šel jsem na pouť na Lomec, kam jsme jako mládežníci chodili. Byla mše a najednou slyším četbu z Petrova listu a tahle věta mě velmi oslovila. Šel jsem tam, abych hledal nějakou orientaci v té chvíli, kdy jsem byl po maturitě a žádnou perspektivu jsem neměl. Když jsem tu větu slyšel, pochopil jsem, že tohle je perspektiva. Linie, po níž musím v nejistotě jít.
Litujete něčeho ve svém životě?
Žádné velké zásadní věci nelituji. Možná jsem mohl být ještě aktivnější, ještě více pracovat. Ale nedá se říct, že toho lituji. Když se ohlížím za svým životem, mám nitro plné vděčnosti Bohu a mnohým přátelům, že mi v životě pomáhali, abych mohl svůj život naplňovat.
Musel jste v životě dělat kompromisy?
Kompromisy jsem dělal. Vycházely z toho, že mám povahu, která mě vede k tomu, aby vše bylo přesné. Jsem perfekcionista. Ale tady jsem viděl, že se to nedá podle mých perfektních vizí uskutečňovat. Mnohokrát jsem měl jasnou představu, ovšem realita okolo mi nedovolovala ji zcela naplnit. Mnohokrát jsem musel slevovat ze svých představ. Ale ideové nebo politické kompromisy jsem nikdy nedělal. A také jsem za to zaplatil.
Neměl jste nikdy strach?
Nevzpomínám si, že bych měl někdy strach.
Zbavuje vás strachu vaše víra?
Myslím, že mě rodiče vychovali tak, abych sledoval linii své víry. Mnohokrát jsem udělal zkušenost, že to funguje. A tak jsem strach neměl.
Máte před sebou ještě nějaký významný úkol?
Ještě chci napsat paměti. Doufám, že se k nim dostanu a budu je psát.
Jsou věci, jež byste ze zpětného pohledu udělal jinak?
To je myslím zcela lidské. Myslím, že bych možná dělal jinak práci s médii. Tady jsme zůstali trošku mimo velkou publicitu, mohli jsme média využít lépe. A druhá věc je otázka delegování pravomocí a úkolů. Daleko více bych delegoval úkoly.
Posledních pár let často slýcháme slovo krize. Žijeme opravdu v době krize? A jaká krize to je?
Samozřejmě sleduji události. Novináři o tom mluví, politologové i filozofové. Domnívám se, že věc, která by mohla změnit mnoho z těchto stínů, je to, aby se lidé naučili rozumně uvažovat. Protože se domnívám, že lidé kloužou po povrchu. Nejdou na kořen věci. Teď znovu vzpomínáme na prezidenta Havla, jenž říkal pravda a láska. Člověk má z podstaty tendenci hledat pravdu. Avšak mně se zdá, že většina lidí pravdu nehledá, že tady lidé nestaví život na pravdě, ale na názoru. Někdo si něco myslí, jenže to je obrovská chyba. Neodpovídá to identitě člověka. My máme rozum.
Jak se to slučuje s vaší vírou?
Když to vezmu z hlediska víry, tak v bibli je na začátku napsáno: Naplňte zemi a podmaňte si ji. Takže je tam i příkaz k bádání, k vědě. Vidím, že tady je chyba. Lidé nejdou ke kořenu věci. Řídí se jen tím, co někde zachytí z médií. Mnoho lidí říká, že je něco pravda, protože to bylo v televizi. Ale to jsou hrozné omyly. Tady vidím krizi, na niž se ptáte.
Je to jediná příčina krize?
Dnes se adoruje svoboda. Osobní svoboda. Jistě, člověk je tvor svobodný, je to veliký dar. Nicméně naše svoboda je závislá, je omezená. Jednak svobodou toho druhého, jednak určitými zákony, jež pro svět člověka platí. V našem světě každý respektuje přírodní zákony. Každý motorkář to osolí na rovině, ale před zatáčkou přibrzdí, protože by jinak skončil na stromě. To jsou zákony, které tu jsou, a my je musíme respektovat. I pro člověka tu jsou zákony. Každý z nás je tvor závislý. Naše identita je daná, jsme tvorové. Člověk je stvořený, společenský, otevřený pro druhého. Nejsem tu sám pro sebe, abych se uzavíral. Člověk zraje pouze v interakci. Proto je adorace svobody, jež tyto zákony neuznává, pro společenství nebezpečná. Když to řeknu teologicky, tak zákon našeho nitra je láska. Milovat a být milován. Láska přitom znamená otevřenost k druhému, starost o druhého. Adorace neomezené osobní svobody nikam nevede, ani ke štěstí jedince, který podobné věci hlásá jako někteří politici. To jsou stíny, jež vidím.
Přesto jste optimista?
Jsem rozený optimista. Vidím, že když člověk tyto zákony nerespektuje, rozbije si nos. A vidím také, že nastává čas, kdy člověk začíná hledat.
