Blog Pavla Beneše: Ohrnuté nosy nad ohrnutými kalhotami
Celé úterý jsem za zdravím, za prací i s ní chodil po Praze s „výrazně ohrnutými nohavicemi u svých kalhot.“ Jednak jsem si tím připomněl člověka, který zásadně ovlivnil mé poslední čtvrtstoletí, a jednak jsem se rád zúčastnil happeningu, po jakých prahnu léta a jichž je v této zemi stále jako šafránu.
Pochopitelně že jsem nepotkal nikoho, na koho by bylo lze spiklenecky mrknout, a stejně pochopitelně jsem od nohou nastydl (a ženské ve svých sukních i v těch nejtřeskutějších mrazech mají můj obdiv ještě větší, než ho měly dosud, a to se mi ten dosavadní často jen taktak vešel do trenek) a celou středu prokýchal. Těch pár pšíknutí a nechápavé pohledy ostatních mně ale za ten skvělý pocit stály.
Stejně jako by mně za to stály, kdybych našel odvahu jezdit metrem úplně bez kalhot, dokázal zamrznout na Hlavním nádraží nebo zazpívat Hallelujá někde ve fast-foodu. Tyhle spontánní akce mají své kouzlo právě v ochotě být po určitý čas za pitomce a hlupáka pitomcům a hlupákům ohrnujícím své pyšné nosy nad kdejakou ztřeštěností a sám sobě šaškem, který sebe sama nebere vážněji než je v zapšklé zemi zvykem.
Do zmíněného nosu pak stačí vdechnout omylem byť jen jedno malé c (třeba z cucku nebo z cigára) a z ohrnutého nad jinými se stane ochrnutý sám sebou, svou vlastní krásou a jedinečností. Mně osobně přijde srozumitelnější si na pár hodin vykasat nohavice, než kolem sebe frkat pyšné nudle.
My Češi sami o sobě tvrdíme, jací jsme srandisti a jak milujeme humor. Můžeme se uřehtat k smrti, kdejaký průser v nás uvolní gejzír vtipů a smíchy nám slzy tečou po bradě, mnohdy ještě ředěné mlíkem. Jakmile ale vtipálek ukáže prstem naším směrem, jdou žerty stranou a vážnost převáží povahu.
Jistě, hrdinu si lze trvale připomínat zásadní opravou v učebnici dějepisu, ale mně to přijde jako málo, jako neosobní a alibistické. A navíc: dějepis i dějiny vesměs přepisují ti, kdo se stydí odhalit sebe sama, byť jen kolem kotníků.
S ohrnutými nohavicemi jsem se v úterý cítil skvěle – miluji pocit, když se mi daří kráčet proti hloupému davu – a za rok si je ohrnu zase, pokud mi to někdo připomene. Mně totiž dočasná ztráta vlastní image nedokáže zatemnit mozek natolik, abych dokázal zapomenout na trvalou ztrátu slušného prezidenta.
