Drezúroval jsem mentálně postižené, říká Samir Hauser, alias geniální šansoniér Bruno Ferrari

Sedí proti mně v jedné vinohradské kavárně. Děláme rozhovor, ale já vím, že bude Samir nepoužitelný. Chce mluvit jen jako své alter ego – Bruno Ferrari. Jde o poslední inkarnaci excentrické Samirovy osobnosti. Nejprve proslul jako zpěvák skupiny Vanessa, prvního výrazného elektronického projektu, který se v polovině 90. let objevil na české hudební scéně. Na koncertech Vanessy hrála brutální hudba, promítaly se fraktálové animace a podprahově nastříhané porno, na pódiu šlehaly ohně.

V Praze to byl tehdy vrcholný zážitek. Od té doby se Samir, syn dagestánského otce a české matky, jenž část dětství prožil v Bagdádu, zjevně trochu uklidnil. Jeho nové alter ego Bruno Ferrari je zpěvák, šansoniér a kabaretiér, který na sebe nabral tíhu světa a vláčí za sebou vzpomínky na dokonalé večírky. Ale Samir Bruna využívá ještě k jedné věci: Bruno mu umožňuje dělat si ze všeho legraci. A tak nakonec vznikl zvláštní schizofrenní rozhovor s Brunem Ferrarim.

Proč jsi stvořil Bruna Ferrariho a jak jsi na to vlastně přišel?

Jednou jsem stál nahý před zrcadlem, díval se na tu nádheru a říkál si: „Chlape, neblbni …to nejde, taková krása … o tohle se přece musíš podělit s ostatními. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu obětovat pro dobro lidstva a vstoupím na scénu jako Bruno Ferrari. Začínal jsem jako bavič v humanitárním kabaretu Zlatá kozačka, kde jsem drezúroval mentálně postižené – učil jsem je proskakovat hořícím kruhem, aportovat kaktusy a nutil je pojídat pálivé chilli papričky – dělali při tom legrační obličeje.

Jak moc pro tebe byl BF prostředkem, „jak dobře zestárnout“?

Tak teď jsi uhodil dítě na hlavičku. Vždycky jsem se chtěl vtělit do nějaké postavy, jíž nemůže věk moc uškodit. Bruno může akorát tak kvalitně uzrát.

Co je pro tu postavu klíčové a jak moc se s ní identifikuješ? Kdo to je?

Bruno Ferrari je takový univerzální společník pro každou chvíli. Je to váš dealer, který vždycky přiveze to nejkvalitnější zboží. Pro mladé dívky je to správný strýček, jehož si vždycky přály mít, pro zralé dámy je to nestárnoucí snílek s duší čistého chlapce.

Tuhle formu života jsem si stvořil, abych si občas zlepšil náladu. Faktem je, že ve fázích, kdy se prezentuju jako Bruno Ferrari, žiju celkem nezřízeným životem – ale udržuje mě to při vědomí a jsem víc ve společnosti lidí. V časech, kdy dělám Vanessu, jsem spíš uzavřený do sebe a je to trochu nezdravý stav.

Je BF tvoje poslední inkarnace a dá se ještě podle tebe vrátit k Vanesse – jinými slovy, je BF mezistupeň, nebo náhrada za Vanessu?

Mě to přepínání mezi Samirem Hauserem a Brunem Ferrarim hodně osvobozuje. Rozhodně s tím nemíním v nejbližší době přestat. Možná udělám další desku Vanessy, možná udělám úplně něco jiného. Možná si začnu říkat Jack a budu žít osamělým životem někde v divočině nebo se vydám na jih a stanu se mamelukem. To je podstata svobody – zvolit si sám, kým chceš být. Člověk by neměl poslouchat, co mu přikazují rodiče, a už vůbec ne to, co mu radí společnost.

Co je pro Bruna nejtěžší na fungování v Česku? Co ho na Česku baví, a co mu naopak působí největší potíže?

Nemůžu si stěžovat. Tedy samozřejmě, že bych mohl, ale nebudu. Já se cítím ještě pořád hodně svobodně, dělám si, co chci, a nikdo mi do ničeho nemluví. Jasně, určitě by bylo lepší, kdyby byli lidi v tomhle státě otevřenější, ale alespoň je pořád co zlepšovat. Mě osobně baví tvořit v době, kdy nikdo nic nového nedělá a všichni omílají jedno a totéž pořád dokola.

To zní skoro až idylicky. Opravdu je to taková pohoda, tvořit v téhle zemi něco originálního?

No tak abych neurazil, pár věcí by se asi našlo. Vzpomínám si, že když jsem začínal jako Bruno Ferrari, to bylo někdy před osmi lety, tak bylo v televizi pár slušných hudebních pořadů. Neměl jsem tehdy skoro žádný videa a museli jsme s Davidem točit klipy na špatnou kameru a někde pokoutně to stříhat. Dneska máme k „Vaudevillu“ čtyři skvělý videa, ale nejsou tady bohužel zas ty pořady. Takže točíme klipy jen pro kamarády na internet. Prekérní situace. Vůbec bych tu situaci dneska přirovnal k normalizaci, a to nejen v hudbě. Někdo se to tady snaží zase znormalizovat.

Češi opět ucítili tlak a udělali to, co jim je nejbližší. Povolili svěrače. Buďte vděční za každého přistěhovalce v tomhle státě. Za každého, kdo vám jen trochu naruší ten váš zaprděnej klídek. Dávejte své dcery a syny cizincům a buďte šťastní, že se alespoň trochu obohatí ten váš „národní poklad“. Ten váš slavný genový fond. Celou dobu jste tady byli zastrčení v tomhle údolíčku se svým strachem a mindráky, až z toho pomalu degenerujete. Znám vás moc dobře, vy xenofobní šmejdi, tak nedělejte, že se vás to netýká.

Tak co tě tady ještě drží?

Pořád je tady pár lidí, kterým lezu krkem. To je přece vzrušující.

Pořád tě ještě baví lidi provokovat?

Mně je lidí poslední dobou líto. Přistihuju sám sebe, že místo nenávisti cítím lítost. Asi uzrávám nebo se v něco měním. Nejhorší je, že tu lítost cítím i k prostitutkám. To jsem dřív neměl. Chtěl jsem jít k psychiatrovi, ale bál jsem se, že mi ho bude taky líto. Cítím lítost i s hmyzem. Někdy se dokážu dívat hodiny na mouchu na skle a plakat. S tímhle se ale můžu svěřit opravdu jen veřejně do rozhovoru, protože si každý bude myslet, že je to nějaká výstřednost.

Jak podle tebe Bruno zanikne?

Pravděpodobně jako John Belushi – dostane speedballem do hlavy a najdou ho až za měsíc. Někde jsem četl, že když vynášeli Belushiho, byl to už jenom rosol. Jen pevně doufám, že toho fanfaróna neumlátí půllitry nějací příznivci Landy nebo Kabátu – to by bylo potupné.

Věří Bruno v lepší budoucnost?

Věřím, že žijeme ve zlatým věku. Ale žádná výhra to rozhodně není. Technika se sice vyvíjí, ale jinak žijeme z minulosti. Přichází století miliónkrát přežvýkaných klišé a nudy. Každý se těší na tu apokalypsu, nebo aspoň na tu třetí světovou. Kdy už se konečně něco stane? Ale těžko se něco zásadního může stát, když všichni sedí a čumí do počítače. Ještě že máme ty Araby, kteří se mezi sebou mydlí a je na co koukat.

Jaký máš vztah k teenagerům? Jsi rád, když máš na svém vystoupení mladší publikum?

Naštěstí už jsou pryč doby, kdy jsem čekal před koncertem nervózně v šatně a vysílal manažera, aby mi zjistil, jestli jsou v publiku „nějaký mladý lidi“.

Nedávno jsem s hrůzou zjistil, že už jim ani nerozumím. Sedím u Facebooku a najednou zpráva od jakési pubescentky: chceš fajfku? Zeptal jsem se, jestli tu, jak měl Švejk. Řekla mi, že měla na mysli orál. Ani za to nic nechtěla, prostě seděla na intru, nudila se, tak si řekla, že půjde někam na „fajfku“. Bohužel jsem měl pořád v hlavě toho švejka s porcelánkou a přešla mě chuť. Co se, sakra, stalo se starým dobrým přeblafnutím nebo kouřením?

Co připravuješ se Zlatou kozačkou? Funguje ještě ten tvůj šílenej kabaret?

Jasně že ano, nedávno jsme dělali halloweenskou show, jež s skládala z příběhů upírů, kteří utekli z eldéenky. Rádi bychom teď začali skeče víc točit a dávat na internet. Taky připravujeme film. Zároveň chystáme se Zlatou kozačkou nový pořad, který bude obsahovat průřez naší dosavadní tvorbou. Budou tam ale také vybrané části z komponovaného pořadu „Disco horečka třetí říše“.

Opakujete často slova a fráze? Tady je vysvětlení

Komentáře

O čem je Disco horečka třetí říše?

Celý příběh vypráví o tom, že někdy v daleké budoucnosti se znovu narodí Adolf Hitler, ale tentokrát se bude jmenovat Adolf Glittler. V té době zmutuje dohromady disco a nacismus a Glittler ovládne celou hitparádu a posléze i celý svět pomocí písně „Disco disco über alles“. Naneštěstí na Zemi dojdou potraviny a vyčerpají se zdroje. Nacisté se proto rozhodnou, že stvoří skutečného nadčlověka, ale nedopatřením stvoří nihilistický monstrum jménem Bruno Ferrari, které jim uteče z laboratoře a tropí jim v říši neplechu.

Co Bruno považuje za to nejdůležitější v životě muže?

Za nejdůležitější věci v životě muže považuju ženu a odvahu. A taky odvahu hledat dokonalou ženu. A nikdy to nevzdat.

Má Bruno nějaké rady pro své fanoušky?

V blízké budoucnosti bych rád koupil menší farmu v jedné nejmenované zemi. Chtěl bych tam s sebou vzít co nejvíce svých věrných a zotročit je. Chci je nutit pracovat v nelidských podmínkách a jejich hlavní náplní práce bude stavba mé sochy v nadživotní velikosti. Mnoho jich při této otrocké dřině zemře. Stanu se pánem nad jejich životy a nad životy jejich dětí. Nakonec nás obklíčí vládní vojska a já své ovečky přinutím spáchat hromadnou sebevraždu. Poté uteču pod rouškou noci do Latinské Ameriky a stanu se autorem knížek pro nejmenší.

Bez koho by se Bruno neobešel?

Tak určitě je to producent Jakub Horák a skladatel David N. Jahn. Bez nich by Bruno Ferrari hrál leda tak na flašinet někde v parku. Taky nesmím zapomenout na Moimira Papaleska a Toma Kohouta, kteří mi na desku autorsky přispěli. Ježiš, já tady žvatlám jak nějaká stará senilní herečka, co přebírá cenu, a než se vrátí na svý místo, tak pustí moč a zapomene, jak se jmenuje.

Samir Hauser vlastními slovy:

Vyrůstal jsem do osmi let v Bagdádu. Můj otec byl napůl Dagestánec a napůl Turek, matka Češka. Rodiče mně nechávali volnost. Dětství jsem trávil většinou na ulici, kde byli mými společníky toulaví žlutí psi a několik bezprizorných dětí. Váleli jsme se společně v kalužích, hráli si s páchnoucími odpadky, házeli výkaly po kolemjdoucích … Byly to bezstarostné časy. Poté jsem nastoupil v Bagdádu do školky, kde jsem se dostával neustále do konfliktu s dětmi diplomatů.

Naštěstí to byly rozmazlené děti z bohatých rodin, které nikdy nepoznaly, jaké to je, když musíte každý den bránit svoji kaluž. Ony se nikdy nemusely prát s toulavým psem o kus žvance. Nikdy nemusely utíkat před rozzuřeným prodavačem koblih. Byly tak slabé … netrvalo dlouho a školku jsem ovládl. Totéž se opakovalo, když jsem přijel v osmi letech do Prahy a nastoupil do školy. České děti byly jako chodící mrtvoly.

Pamatuju si, že všichni byli nějak nemocní, snad každý měl nějakou vadu. Někdo koktal, někdo měl astma, jiný zas kulhal. Čekali na svého vůdce a já jim ho dal. Nejprve zkoušeli, co si ke mně mohou dovolit, ale brzy pochopili, že to není ta správná cesta. Byl jsem krutý. Byl jsem nelítostný. Ale byl jsem spravedlivý, a tak jsem se stal brzy jejich vládcem.

Kolem roku 1988 jsem potkal Daniela Rodnýho a založili jsme ještě s několika dalšími lidmi skupinu Čínská čtvrť. Hráli jsme tehdy v klubu 007 ještě s několika dalšími skupinami a začala se kolem nás tvořit scéna. Hráli jsme společně se skupinou Nocturno, což byla první skupina Honzy Muchowa, se Svatým Vincentem, s Egyptem a taky se skupinou Truman Capote. Začalo se tomu říkat „Nezávislá scéna“ a trvalo to snad někdy do převratu.

Někdy v roce 1988 po mně začala toužit armáda. To, že jdu na vojnu, jsem si uvědomil až několik dnů před nástupem a raději jsem někoho poprosil, ať mi zlomí ruku. Se zlomenou rukou jsem pak přišel na vojenskou správu a oni mi oznámili, že to vůbec nevadí, že můžu nastoupit i se zlomenou rukou – že prý mě tam doléčí. Zpanikařil jsem, odešel na toaletu a tam jsem dal sám sobě na hubu.

Měl jsem ošklivě rozbitej nos a docela mi krvácela pusa. Když jsem se vrátil mezi soudruhy, oznámil jsem jim, že mě u nich na WC přepadli imperialisti. Nejdříve se vylekali – imperialisti u nich na toaletě by byl samozřejmě velký průšvih. Nakonec jsem skončil na psychiatrii, a tím pádem jsem nemusel jít bránit socialistickou vlast.

Dnes, když vidím protestovat komunisty a slyším někoho vzpomínat na staré dobré časy, na jednu stranu je chápu a je hezké, že vůbec něčemu věří, ale proč si ten komunismus nebránili? K čemu jim ta armáda byla? Vždyť nikdo ani nevystřelil z pušky. Když si něco nedokážu ubránit, tak na to přece nemám nárok.