Můj boj s nevkusnými novoročními přáními
O čísle 13 se říká, že je to číslo šťastné (samozřejmě pro některé, pro jiné je číslem nešťastným, kvůli nim se třeba v Praze nesvezete v tramvaji č. 13). Příští rok je v tomto miléniu třináctým a já věřím, že bude dobrý. Proto jsem to taky dal na svou novoročenku.
(Koho novoročenky nebaví, ať si klikne třeba na prezidentské volby.)
Novoročenkovým rituálem převracím poslední stránku kalendáře, podepisováním a přípravou k odeslání pro mě začínají Vánoce a jejich dopadem na dno oranžových poštovních schránek pro mne končí rok. Od té chvíle žiji představou, jak sdělení v obálce ovlivní adresáta, zda vůbec a proč případně ne.
Denně mně mailem (mimo jiné) chodí desítky neuvěřitelně nevkusných rádobypřání všeho možného v příštím roce (i kdybych všem odesílatelům popřál ten příští rok desetkrát hezčí než jsou ty jejich kýče, furt by je nečekalo nic, nač by se mohli těšit), a mně jejich úroveň přiměla k bilanci svých dosavadních poselství, jak jsem je pro roky s dvojkou a nulou na začátku rozesílal.
Následující výčet je víc popiskem k ilustracím než příběhem.
Závěr roku 1999 byl ve znamení nejistoty, co zejména s počítači provede změna prvního dvojčíslí v letopočtu, tzv. „problém roku 2000 (Y2K)“, proto nešlo si nepřát „Kéž by nás v posledním roce 20. století trápil pouze problém Y3K…“
První rok třetího tisíciletí (2001) jsem vítal steskem a s jejími 66 centimetry mou nejdelší novoročenkou vůbec: „V minulém století jsme s tímhle kreslili... Jmenuje se to tužka a nemusíte k tomu mít ani monitor, grafickou kartu a myš…“ (Novoročenky jsou shora dolů), a když jsem si na konci roku uvědomil, že do konce milénia je třeba odškrtnout ještě 999 dní, požádal jsem adresáty, ať s tím od roku 2002 počítají: „A zbytek si už škrtněte sami!“ V létě mi to ale nedalo, a rozeslal naprostou novinku: „Novoročenku dneska posílá kdekdo. S poloročenkou jsem holt zase první... tu druhou půlku si prosím vygumujte sami.“
Ve trojce roku 2003 bylo, pro každý měsíc, ukryto dvanáct zásadních motivů a termínů, a se začátkem roku 2004 jsme se se ženou zeptali: „Jan má dvě. Kolik má John a kolik má Jean, má-li Hans čtyři?“, aniž jsme sami tušili logickou odpověď. S novoročenkou pro rok 2005 jsem potrápil především tiskaře, protože prostě nevěděli, kde to říznout. Rozpasované jsem jim to už dodal.
Do roku 2006 nebylo lze nejít s jiným sloganem, než že „Komančům nevěřil už Vinnetou. Howgh!“ a je k nevíře, jak to bylo lze ještě v roce 2012 nepochopit…
Protože novoročenky vždy byly mou posedlostí, ovšem s každoročně ubývající odezvou v mém kastlíku i nenávratnou investicí, musel jsem se zeptat, kdo v tom ještě jede se mnou: „Kdo souhlasí, že PF2007, ať podepíše!“
Vždycky mě bavilo obesílat přátele něčím, co je nutilo k interakci. Zatímco třeba v roce 1989 jsem se z dotazníků dozvěděl kdejakou intimnost, v roce 1992 se zpátky ke mně má novoročenka dostávala jako ke čtvrtému předtištěnému adresátu (třeba kolegové, sklář Machat s malířem Velíškem, si ji takhle posílali celý rok sem a tam, a na konci roku mně celý paklík poslali k Vánocům). Nevím ale, kolik respondentů bylo v roce 2008 ještě ochotno poslechnout výzvu „Pošli to dál!“, natož otisknout svůj prst co svoji tvář.
Skládačka pro rok 2009 chtěla trochu fištrónu – teprve po složení se adresát dozvěděl, že „Kdo to složí, není hňup. Však ani té nesloživší většině nenadávám do nekňub. Není to povinně.“ Zatímco rekord skladu byl sedm vteřin, někteří se tu novinku nedozvěděli dodnes (a pokud nečtou Reflex, nedozví se ani, že to nevadí).
Do roku 2010 jsem se plížil poněkud otrávený sám sebou: „Hlavně to (úplně nepodělat, nebrat se zas až tak vážně, a to, že vás soused nepo)zdraví… si zas tak moc nepřipouštět“, a takhle frustrován jsem těsně před Silvestrem roku 2010 rozeslal plakát, že „Letos žádná pf2011 nebude!“ Hodně (!) adresátů nepochopilo vtip, naštvali se a taky mně nic neposlali.
A když jsem letošek reflektoval skrze svůj věk otázkou: „Já pf52, ale co vy?“, sám pro sebe musím konstatovat, že do roku 2013 „Dobrý.“
A teď si může rok 2013 klíďopíďo začít, jsem připravený.
