Chtěl jsem se stát šíleným vědcem, říká v rozhovoru pro Reflex režisér Tim Burton
Má pověst podivína a svým způsobem to dává smysl. Vánoce vidí jako svátek monster, do svatebního odívá výhradně kostlivce a mrtvoly. I jeho nejnovější dílko, animovaný film Frankenweenie, má poněkud „odlišného“ hlavního hrdinu – přejetého psa. „Lidi mi podsouvají, že jsem divný a cynický. Divný možná, ale cynický ne – u hororů se pravidelně dojímám,“ tvrdí Tim Burton.
Frankenweenie, mimochodem velmi vydařený černobílý snímek, je považován za Burtonovo doposud nejosobnější dílo. K příběhu jej inspiroval vlastní „psí zážitek“, postavy modeloval podle svých spolužáků, kantorů a rodičů. Město, v němž se vše odehrává, není nic jiného než Burbank, kde v sedmdesátých letech vyrůstal, a loutky, jež oživil pomocí klasického stop-triku, jsou pro něj odjakživa srdeční záležitostí. Totéž ostatně platí i pro původní film Frankenweenie, třicetiminutovou hříčku z roku 1984, již Burton po třiceti letech nenásilně rozvinul do formátu trojrozměrného celovečerního snímku.
Na druhou stranu – co v Burtonově tvorbě není osobní? Kdo zná Střihorukého Edwarda, pohádku o dojemném monstru s noži místo rukou, může s přehledem říct, že zná i Tima Burtona samotného. Americký tvůrce je totiž takřka kopií sých oblíbených postav – plachostí věčného outsidra počínaje, křehkostí skrytou pod extravagantní fazónou konče.
Po každém vašem filmu si říkám, jak to asi vypadá u Burtonů doma. Jestli jsou tam taky všude kostry a utrhané hlavy a bizarní přístroje.
Především mám všude hrozný binec. Takový, v němž se vyznám jen já. Dům, který obýváme, patřil slavnému anglickému ilustrátorovi Arthuru Rackhamovi a je jako vystřižený ze starých hororů. A moje pracovna nemá daleko k hororovému muzeu. Zbytek domu je relativně normální, ale v pracovně si hýčkám svůj svět. Nejlepší je mé křeslo, vypadá jako loutka bez drátků a nikdo mi v něm nesmí sedět.
Vašim dětem se tam musí líbit.
Dětem se líbí všechno, vystačí si s málem. Když je pozoruju, říkám si, jak úžasné bytosti to jsou. Fungují totiž jako bezedný zdroj inspirace. Na rozdíl od dospělých vnímají svět každý den jinak, pořád něco objevují a to něco je vtipné, překvapivé, svěží, nové. To, oč se my, od filmu, upachtěně snažíme celý život, umějí od přírody.
Jaké dítě jste byl vy?
Osamělé. Vždycky jsem se cítil trochu jako vyděděnec. Ale nepřipadám si tím nijak mimořádný, podobné pocity má jistě spousta dětí, kterým zrovna „nikdo nerozumí“. Jestli jsem někdy zažíval muka, tak to bylo v pubertě. Zpětně myslím, že jsem trpěl depresemi a nevěděl jsem o tom.
Dalo by se říct, že vaši osamělí hrdinové, například Střihoruký Edward nebo Viktor z Frankenweenieho, jste vy?
Do jisté míry. Edward se zrodil z utrpení v pubertě, vložil jsem do něj všechnu svou bolest. Ve Viktorovi už je víc vzpomínek než emocí.
Rodiče Viktora se, předpokládám, podobají vašim rodičům.
Řekněme, že jsou jejich odlehčenou verzí. Stejně jako Viktor jsem se s nimi trochu míjel, nebyl jsem takový, jakého by si mě přáli. Otec byl profesionální baseballový hráč, a když musel předčasně skončit kariéru, přenesl své ambice na mě. Přičemž já byl samozřejmě dřevo. Asi si z toho vyvodíte, jak to dopadlo, měl jsem pocit, že zklamávám, a sport jsem z duše nenáviděl.
Nejbližším přítelem Viktora je jeho pes Sparky. I to má něco společného s vašimi zážitky?
Samozřejmě. Míval jsem psa Pepeho, byl první, a proto nejdůležitější. Pro dítě je vztah k psovi často první zkušeností s láskou, která je navíc bezmezná a nepodmíněná – tak jako pes člověk člověka nikdy milovat nebude. A bohužel je to i první zkušenost se smrtí. Od začátku víte, že přijde a že to nebude někdy v budoucnu, ale v nepříjemně představitelném horizontu. Musíte se smířit s tím, že ten, koho milujete, jednou nebude, což je pro dítě hodně obtížný úkol.
Kolik vám bylo, když jste měl Pepeho?
Tři čtyři roky. Byl nemocný, měl psinku. Pamatuju si, jak mi říkali, že můj kamarád tu se mnou dlouho nevydrží. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bylo mi z toho nepříjemně. S úzkostí jsem se vyrovnával únikem do fantazie, vymýšlel jsem, jak Pepeho nepříznivý osud změnit.
Odtud potřeba oživovat mrtvá těla, což je i základ Frankeenweenieho příběhu?
No jistě, od mala jsem se chtěl stát šíleným vědcem.
Normálním ne?
Normální by mě nebavil. Ne vážně, lidi třeba nechápou, proč miluju Frankensteina, zdá se jim to úchylné. Mě ale nefascinuje samo oživování neživých těl, fascinuje mě možnost stvořit něco trvalého, nesmrtelného. A protože tvorba je podstatou umění i vědy, často je ve svých filmech propojuju. Mimochodem ne náhodou mám slabost zrovna pro animaci, stačí si přeložit to slovo: animace – oživování. Vlastně jsem si svůj dětský sen splnil, jsem takový šílený vědec.
Nějak mi z toho všeho vychází, že Frankenweenie je váš nejosobnější film.
Obsahem asi ano. V podstatě každý detail, každá postava má základ v realitě. Někdy jde vysloveně o konkrétní lidi, divné spolužáky nebo učitele, kteří ve mně vzbuzovali děs. Když jsem skládal svět Frankenweenieho, hrál jsem si se vzpomínkami a nesmírně jsem si to užíval.
Timothy William Burton se narodil v kalifornském Burbanku 25. srpna 1958, začínal jako animátor ve studiích Walta Disneyho. Poprvé zaujal v roce 1988 záhrobní komedií Beetlejuice, úspěch měla i jedna z nejvýraznějších verzí Batmana či Střihoruký Edward, jímž upozornil na talent Johnnyho Deppa. Ten hrál i v jeho dalších filmech Ed Wood, Ospalá díra, Karlík a továrna na čokoládu, Sweeney Todd, Temné stíny či Alenka v říši divů. Kultovní jsou hororové muzikály Ukradené Vánoce a Mrtvá nevěsta. O loutkové novince Frankenweenie, která má u nás premiéru 3. 1. 2013, už se spekuluje v souvislosti s Oscary. Burton má dvě děti s partnerkou, herečkou Helenou Bonham Carterovou.
