Steve Fisher, Američan v Praze: Jak jsem přestával kouřit
1. den
Tak fajn. Už je to tu. Můj velký den. Poslední krabičku cigaret jsem zahodil do popelnice. Jsem na sebe fakt hrdý.
Slyšel jsem, že když chcete přestat kouřit, pomáhá, když si začnete psát deník. A když potom dostanete chuť na nikotin, místo cigarety sáhnete po peru a něco si napíšete. Pero si taky klidně můžete strčit do pusy a ukojit svou orální fixaci.
Zatím jsem na druhém peru. To první jsem náhodou zapálil, poté, co jsem si ho strčil do pusy. Myslím, že bych měl zahodit i zapalovač. Anebo přejít na pera kovová. Mezitím přemítám, jak z kalhot dostanu ten rozteklý plast.
Je to doopravdy hrozně těžké, sedět tady a nekouřit. Možná bych měl jít ven a trochu se projít.
O deset minut později. No, to teda byl nápad! Venku zima jak v Rusku a já na ulici viděl jen samé spokojené kuřáky! Je šest pod nulou a ti idioti zřejmě nemají na práci nic jiného než postávat před svými úřady a obchody a vypalovat si zobáky.
Panebože, ani nevědí, jak směšně vypadají. A nejde jen o to, jak tam postávají, třesou se zimou a kouří jak o závod, aby už byli zase zpátky v teple. Legrační taky je, jak kroutí rty a vyfukují kouř koutky úst, aby ho nefoukali ostatním kuřákům do obličeje. Kdyby takovouhle grimasu udělal nekuřák, lidi by si mysleli, že dostal tanec svatého Víta.
A pak musím říct, že je mi z duše protivný ten jejich pohled, když je požádáte o cigaretu s omluvou, že jste si svoje náhodou nechali doma. Jako bych byl houmlesák či co.
Ale dobře mi tak, fajn. Jsem vlastně rád, že mě takhle zpražili pohledem. Vždyť já to jejich cigáro stejně ani nechtěl. S kouřením jsem skončil. Nikotin nepotřebuju.
1. den
Sakra. Tohle přece měl být už druhý den.
Já věděl, že jsem neměl ty cigarety házet do popelnice. Nakonec šly vyhrabat celkem snadno, i když jsem se musel trochu naklánět a šmátrat mezi skořápkami od vajíček, kávovým lógrem, špinavými plenkami a zbytky včerejší večeře. Jen mi manželka měla říct o té rozbité skleničce na víno, kterou vyhodila. Co takhle recyklovat, miláčku?
No ruka už konečně nekrvácí a zase můžu hýbat prsty, teda dost na to, abych udržel pero. Od začátku experimentu už páté; včera jsem prokousal hned dvě. Určitě si musím opatřit kovové.
Zatím přemítám, jak co nejrychleji dostat z jazyka inkoust.
2. den
Huráá! Dokázal jsem to. Moje nová strategie funguje. Musím jen denně prospat čtyřiadvacet hodin v kuse. Stačily tři prášky na spaní a půl láhve bourbonu.
Jen se bojím, jestli se té nové strategie dokážu držet i dál. Třeba dneska mám naplánovanou pracovní schůzku. Navíc mám dost pročuraný prostěradlo. Manželce jsem slíbil, že si povlečení vyměním, jakmile se vrátím z práce.
Tentokrát zahodím krabičku cigaret do nějaké popelnice dál od domu.
3. den
Včerejší pracovní schůzka nebyla nic moc. Nejdřív to šlo celkem hladce, ale pak jsem šéfovi řekl, že v jednom bodě s ním nesouhlasím. To by nebylo samo o sobě nic neobvyklého. Dokud jsem mu neřekl, že je „zatracenej blb“, a on se urazil.
Mám pocit, že to nemyslel úplně vážně, když mi řekl, že mám padáka. Protože po tomhle extempore a po tom, co jsem převrhl konferenční stolek a šéfa jsem od hlavy až k patě postříkal minerálkou, mi řekl, ať jdu domů a vrátím se, až nebudu mít jazyk tak modrý.
A na rozdíl od přesvědčení mé manželky i dětí já tu kočku nenakopl, když jsem přicházel domů. Ta potvora se k člověku na těch svých pitomých pacičkách připlíží tak zatraceně neslyšně, že ani nevíte, jak se vaše noha náhodně dostane do kontaktu s huňatým tělíčkem, a kočka pak letí přes celý byt a dopadne až na knihovnu.
Tak nevím, proč se na mě všichni dívají jako na nějakou příšeru jenom proto, že jsou moje šaty celý špinavý a roztrhaný, jak jsem se vrtal v popelnici a snažil se vyhrabat krabičku cigaret, co jsem tam odhodil.
Nakonec tam ty cigarety stejně nebyly. Někdo se tam musel dostat přede mnou a čmajznout je. Kdo by něco takovýho udělal?!
4. den
Využil jsem „pracovní volno“ a celý den jsem prospal. Nikdo mě neotravuje, dokonce ani děti. Zamkly se ve svém pokoji. A kočka se taky někde schovává. Jako by se mě všichni báli nebo co. Podivné.
Konečně jsem si sehnal kovové pero. Ale ten krám se vám v puse hrozně rozžhaví, když si ho náhodou zapálíte.
Asi se půjdu projít a zase se mrknu na ty kouřící idioty.
1. den
Sakra práce!
