Křik šamana. Fotograf Reflexu Stanislav Krupař se vrátil ze Sibiře, kde dokumentuje obnovu šamanismu
Z Prahy je to do jihosibiřského Kyzylu něco kolem šesti tisíc kilometrů. Ale o těch pět dní ve vlaku nebo osm hodin v letadle a o další den harcování v autě přes horské průsmyky stejně nejde. Ta vzdálenost je totiž kulturně nepřekročitelná.
Kyzyl je hlavní město Tuvy, nejchudší a nejpropitější části ruské říše, země, která má podle všech geografických i historických předpokladů blíž k Mongolsku než k Rusku. Ostatně bible byla přeložena do turkické tuvinštiny teprve loni. V Rusku mají Tuvinci pověst divočáků, kteří, když se napijí, hned sahají po nožích. A pije se tvrdě a často, takže počet vražd tu je třicetkrát vyšší než u nás.
Navenek ale bývá tato země představována jinak. Jako Tuva – země šamanů. Jestli se v Rusku uchoval šamanismus v živoucí podobě, tak je to právě tady, za hřebeny Sajanských hor. Pradávnou víru v duchy přírody a v to, že možnost s nimi rozmlouvat mají jen někteří vyvolení, tu nevytlačil v osmnáctém století ani tibetský buddhismus, ani ve dvacátém století ruský bolševismus. Jestli ale přečká v jedenadvacátém století útok globalizované touhy po exotice, jisté není.
Komunisté šamany sice pronásledovali, protože se pověry, kouzla a zaklínání neslučovaly s vědeckým pohledem na svět, přesto byl ale v každé vsi člověk – v Tuvě mu říkají cham – obdařený silou, jenž obřady prováděl. Už jen proto, že bez šamanského rituálu je pro Tuvince nemyslitelné vyprovodit člověka na onen svět. K šamanům se často obracely o pomoc i papalášské rodiny. Potají, v noci, beze svědků.
S rozpadem SSSR a oslabením centrální moskevské vlády v devadesátých letech minulého století přišlo národní obrození a konečně i náboženská svoboda, která rozpoutala úplné šamanské tsunami. Po celé Tuvě se vyrojily stovky šamanů, v každém okrese začala vznikat šamanská centra s vlastními řidiči, účetními, pokladními. Byla organizovaná podle vzoru starých kolchozů. Šamani si dokonce zvolili svého prezidenta, bývalého komunistu, sovětského spisovatele a historika, Monguše Kenina-Lapsana, jenž u obrody a následné institucionalizace šamanismu stál. To prý když pocítil, že i on rozumí duchů.
Právě na výzvu svého prezidenta se spousta vesnických šamanů přestěhovala z odlehlých údolí na altajské a mongolské hranici do Kyzylu. Vznikla asociace Dungur – Buben a mnohé věci se změnily. Tytam jsou doby, kdy šaman pracoval o samotě a úzkostně si chránil svá tajemství a snad i triky. Za pomoc už se neplatí ovcemi, koni a dobytkem. Dnes v šamanských centrech sdílí jednu místnost hned několik chamů, kteří se tu hádají, tu přátelí. Svá kouzla před sebou už těžko utají. Zvířecí atributy a buben, zdroj své síly, které mají rozvěšené po stěnách, zakrývají šátkem jen naoko.
A lidé k šamanům přicházejí. Pro radu, pro pomoc. Pravda, poslední léta se šamanský byznys proměnil – i na Sibiř vtrhly mobilní telefony, a tak už spousta chamů pracuje se svými klienty bez prostředníků. Nemusejí tak odvádět šamanskému centru polovinu svého výdělku. I tak bývá čerstvě po výplatě v čekárnách center narváno.
Ženské se ptají na nevěru svých mužů, na to, jakého ženicha si vybrat. Na jakou školu poslat studovat děti. Na ztracenou peněženku. Na to, kde hledat ztracené klíče, a na zaběhnutou krávu.
Chlapi chtějí obřadně očistit nové auto, aby se vyhnuli nehodě a zlodějům. Všichni prosí o pomoc, když si nevědí rady s hypotékou a příbuznými alkoholiky, se šéfy, kteří chtějí úplatky za to, že je nechají v práci. A pochopitelně na zdraví, protože úroveň medicíny je v Tuvě mizerná a z cesty do špitálu nekouká nikdy nic dobrého.
Šamani hádají budoucnost z kamínků, bronzových zrcadel, z hracích karet. Provádějí rituální očištění pomocí bubnů, okuřováním jalovcem a obětováním pokrmů ohni. Vrchol šamanské sezóny přichází v krátkém sibiřském létě, kdy probíhají rodinné obřady, dagylgaa. Celé klany vyrážejí na místa, kde žili jejich předci či dodnes žijí příbuzní. Berou s sebou šamana, aby jim pomohl zajistit blahobyt a štěstí. Všichni se radují, že se setkávají se svými blízkými, s nimiž se třeba léta neviděli. Tyhle chvíle jsou na Tuvě nejkrásnější.
