Jiří X. Doležal u dvou pozoruhodných nálezů: Objevili jsme kostru lva a jednoho živého obrozeneckého kantora
Na téhle reportáži jsem objevil hned tři unikáty: Zažraného kantora biologie jak z první republiky, podzemní muzeum jeskynních medvědů, a konečně velmi vzácný nález kompletní lebky jeskynního lva. Je to příběh jak z červené kroniky a skutečně jsem si jej na vlastní kůži po řetězu dolezl prožít do dvacetimetrové hloubky v Barové jeskyni.
Vlasta odemkne skálu a vede mne do hlubin Země. Nejprve jdeme vstupním dómem jeskyně, pak lezeme úzkou klouzavou chodbou asi deset metrů dolů, a pak ručkujeme po řetěze do jakéhosi mezipatra. Tam jsou ve skále zavrtané dvě mohutné skoby a na nich horolezeckým lanem přivázaný železný žebřík. „Až slezeš dolů, nešlap doprava, je tam propast!“ doporučí mi Vlasta, a já jeho slov pečlivě dbám. Pod žebříkem se dám doleva, trochu se sehnu, a jsem ve Vlastově vlastnoručním muzeu. V jeskyni, kde je částečně vykopaný sediment a ze stěn výkopu trčí zuby a kosti jeskynních medvědů z doby ledové.
Obdivuji profil, mohutný zub trčí z mazlavé jeskynní hlíny jako pohlednice z pravěku, a Vlasta zatím slézá za mnou a zkoumá v boční chodbě profil, který zrovna prokopává. A najednou - což je v jeho případě vyjímečné - přestane přednášet a zmlkne.
Cosi rýpe šroubovákem v jílu a já mu nevidím přes záda. Pak se konečně otočí a já zahlédnu, že z jílu kouká oko. Prázdný oční důlek velké lebky, která je ještě v profilu schovaná. Vlasta na mne pohlédne planoucím okem: „To NENÍ medvěd!“ Jsem tam hostem, a navíc o paleontolgii čtvrtohor prd vím, tak se nehádám. Ale nezdá se mi to. Co jiného než medvěd by mělo být v medvědí jeskyni? Veverka? A jak se dá z prázdného očního důlku poznat, z jekého druhu zvířete je?
Vlasta pokleká a rypká šroubovákem jako o závod. Populární paleontologické štětečky jsou v jeskynním mazlavém sedimentu k ničemu, jen rozmažou bahno. Tady je třeba kost opatrně orýpat kolem dokola nožem nebo šroubovákem, a pak ji vyndat vcelku. Nikdy za ni netahat - sediment je kyselý a kosti jsou odvápněním křehoučké a lámavé.
Tak Vlasta rypká, oškrabuje, čistí, páčí a okopává, až mu přes rameno vidím z jílu vyčuhovat pořád větší a větší kousek mohutné zvířecí lebky. Když kouká dostatek potřebný pro určení, otočí se Vlasta a oko mu plane ještě více než před půlhodinou, kdy oznámil, že to není medvěd, už je to jisté.
„Panthera spelaea, případně Panthera leo spelaea , na tom se nemohou taxonomové zatím dohodnout, zkrátka hezky česky jeskynní lev!“ nepřestává Vlasta demonstrovat svou všeobecnou orientaci v přírodních vědách ani v této osudové chvíli. V témže okamžiku k nám do hlubiny pod žebřík slézá doktorka Martina Roblíčková z Ústavu Anthropos a vesele prohlásí: „Ty vole! Lev!“
Následujících patnáct minut celé osazenstvo jeskyně mlčí a v nábožném vytržení hledí na kost čouhající z jílu, neboť jde o již poměrně vzácný nález. Lvích hlav s vědeckou dokumentací mají v muzeích po celém Česku pouhých pět a ani těch méně zdokumentovaných není o nic víc. Teď přibyla šestá. Koukám na Vlastu, zda náhodou nepraskne pýchou. Zatím ale vypadá, že mu to ještě nedošlo. Shodou okolností a šťastných náhod jsem se totiž dostal k jeho životnímu paleontologickému nálezu. A to s nálezcem vždycky pořádně zacloumá.
Ovšem nález je výsledkem úsilí celé jeskyňářské party. Party z Býčí skály. Pořídili jsme první nálezovou dokumentaci - bouchnutiny kompaktem - a zase vylezli. Takový nález se nesmí uspěchat.
Vlasta Káňa je kantor, jakých už je málo a jací tvořili celé devatenácté a první polovinu dvacátého století pilíř české paleontologie a archeologie. Dostal jsem se k němu přes přátele přátel, kteří mne nakonec seznámili s doktorkou Martinou Roblíčkovou a jeskyňářsko - paleontologickým projektem výzkumu Barové jeskyně, jehož je garantem. Duší a ještě více tělem toho výzkumu je právě magistr Vlastislav Káňa.
Barová jeskyně je jedním z dalších vchodů jeskynního systému Býčí skály. Objevena byla v sedmačtyřicátém roce středoškolským profesorem Antonínem Sobolem a jeho studenty a Barová se jí říká proto, že horolezci, kteří již léta pravidelně šplhají po skále nad jeskyní, si do výklenku v místě jejího současného vchodu dávali chladit pivo.
Kope v ní skupina speleologů z místní, k Býčí skále přilehlé, základní organizace České speleologické společnosti - asi deset lidí. Odborným garantem výzkumu je Moravské zemské muzeum, respektive jeho Ústav Anthropos. Býčí skálu a Barovou jeskyni má v kompetenci kurátorka paleontologických sbírek Ústavu Martina Roblíčková, tak jako vlastně celou jižní Moravu.
Z celé skupiny jeskyňářů a muzejníků ten výzkum nejspíš bere nejvíc právě Vlastu. A pro mne je jeho osoba ostatně stejným paleontologickým objevem jako ten lev, protože moravský kantor - přírodovědec zdál se být již vymřelým druhem.
Vlasta se od dětství nechával fascinovat přírodou, zvířaty. Svého prvního čolka donesl domů k nevelké radosti svých rodičů v osmi letech a už mu to zůstalo. Dnes je mu devětatřicet, ale žije tou přírodou možná ještě víc než tehdy v osmi při úlovku prvního čolka. Vystudoval přírodovědu, učitelství biologie, zeměpisu a geologie a začal učit ve škole.
Pak zjistil, že skoro stejně tak dobré jako studovat přírodu samu je pro něj i šíření znalosti přírody. Stal se z něj nadšený kantor, biolog žijící svým oborem a tím, že posvátnou pravdu přírodních věd předává dalším a dalším zájemcům.
Neoženil se - jednak se natolik realizoval učitelstvím, že neměl mnoho volných kapacit, a zadruhé existuje poměrně málo děvčat, které jsou tak nadšeny netopejry a jinou havětí jako Vlasta. Takže se od vysoké školy kromě učení naplno věnoval dvěma svým koníčkům - přírodovědě a jejímu předávání dál. V obou věcech dosáhl skutečného mistrovství.
Dvanáct let učil na základní škole, žil tím, a pak měl odejít na jiné přislíbené místo. To však krachlo, ale až potom, co Vlasta dal výpověď. Nastoupil jako „referent pro environmentální a ekologickou výchovu a práci s veřejností“ na Správě CHKO Moravský kras, což pro něj bylo optimální místo.
Pro veřejnost taky - málokdo toho o přírodě a jeskyních Moravského krasu ví víc než on. Koncem roku 2010 to místo z úsporných důvodů zrušili a byl zas tam kde předtím, protože sehnat kantorské zaměstnání dnes v době masové redukce čehokoli je takřka nemožné a o paleontologickém či zoologickém výzkumu a celé vědě to v podstatě platí také. A tak skončil zase v jeskyních.
Byl jeskyňářem už dlouho, nejprve prolézal jeskyně při počítání netopýrů, pak i jako speleolog. Když se ale dal do party s klubem od Býčí skály a později i přišel o práci, staly se jeskyňaření a Barová jeskyně v podstatě hlavním smyslem jeho života.
Když zrovna neshání práci, tráví veškerý čas v jeskyni, kde spolu s celou partou kope, kope a kope. A zároveň si realizuje sen: Ponechat Barovou jeskyni a její vrstvy odkryté, ale částečně nevykopané. Ukázat je odborné veřejnosti „in situ“ - tak, jak byly nalezeny. Vytvořit takové malé muzeum pro odbornou a nebo jen nadšenou veřejnost.
Budování toho „skanzenu“ je, jak občas říká, to nejlepší, co se mu za ten poslední rok jakž takž povedlo. Kope, hrabe, kýbluje, v podzemních plazivkách vleže na břiše odrýpává zem, vybírá z ní kosti a popisuje je, aby si je Martina odvezla dobře zdokumentované, a buduje spolu se sobě podobnými nadšenci živý pomník vnitrojeskynní paleontologie...
A nyní se obloukem dostáváme zpátky k momentu, kdy jsem byl u nálezu jeskynního lva: Jmenovaní speleologové mne pozvali - jako zájemce o paleontologii i jako novináře - na exkurzi do nově objevených a vykopaných prostor Barové jeskyně. Chtěl jsem se podívat na ona místa, kde z profilu koukají medvědí kosti a zuby. A pak, při téhle čumilské návštěvě, se prokázala stará moravská moudrost, že „cajzli nosijó štěstí“, a Vlasta našel lva.
Rituál vyzvednutí
Do jeskyně se dostávám ještě jednou. Nalézt fosilii, i tak hodnotnou jako lev, je totiž jedna věc. To skoro ještě důležitější je vyzvednout ji tak, aby se při tom nerozpadla na prach. Kosti v Barové jsou křehoučké jak dobře vařená mrkev. Proto vyráží výprava v počtu pěti členů o čtrnáct dnů později do jeskyně ještě jednou.
Doktorka Martina, preparátorka Silva, Vlasta a já. Já už zde ale tentokrát nejsem na návštěvě, ale na reportáži - společně s fotoreportérem Reflexu Tomášem Tesařem. Dolezeme do podzemí, Vlasta nám cestou podává celkem vyčerpávající vysvětlení, že to, co nám visí nad hlavami, rozhodně nejsou netopýři, ale vrápenci - to je ten druh netopýra s trochu jinou maskou na chladiči.
Pak jsme dole u lvice, Vlasta s Martinou zakleknou každý z jedné strany, a vyndavají lebku jako pyrotechnik zneškodňující bombu. A ona to v podstatě vědecká bomba je, dejme tomu nález desetiletí. Protože je to nimravá práce, dozvíme se postupně od obou kutajících, na kterých konferencích lvici představí a kam o ní všude napíšou...nebo aspoň chtějí.
A já jsem rád, že Reflex bude mezi významnými časopisy o paleontologii ten první, kdo lvici představí. Najít - nebo alespoň vidět nález - něčeho takového je snem každého sběratele. Na desítky či spíš stovky jeskynních medvědů se najde lev jeden. Staří medvědi totiž v jeskyních umírali během zimního spánku, a tak jsou hojní, lev tam umřel jen ojediněle.
Silva začíná střihat bublinkovou folii a vystýlat s ní velkou krabici z odolného plastu, kterou jeskyňáři donesli. Vlasta s Martinou nakonec obouruč lebku podeberou a jako svátost oltářní jí přemístí do krabice. Lebka se nerozpadne, zůstává zcela nedotčená. Asistentka ji utemuje bublinkovou folií ze všech stran, zaklapne víko, a nález desetiletí vyráží na cestu do muzea.
Významné nalezené zvířecí fosilie občas dostávají jména - jako například tyranosaurus Sue. Nakonec tedy Vlasta rozhodne právem objevitele, že tahle lvice se bude na počest doktorky Roblíčkové jmenovat Martina, nebo Martin, bude-li to kluk.
Vylézáme z jeskyně a scházíme z kopce z dřevěné boudě speleologické základny. Tam už čeká skupina účastníků mezinárodní archeologické konference objednaných na exkurzi do Býčí skály, ale Martina s Vlastou se nejprve zmíní o Martině v bedně, a pak si je všechny tři spolu fotí i ti studenti.
Jeskynní lev je pojem i v zahraničí. Vlasta přepíná do angličtiny a podrobně popíše chování, vzhled i výskyt čtvrtohorních lvů. Že už nikdy v životě nebudu u nálezu jeskynního lva, to vím určitě. A skoro stejně jistě vím, že tak kýčovitý příběh paličatého učitele přírodopisu, co z trucu najde významný objev, už takhle zblízka také neuvidím. Zapálení kantoři jsou totiž stejně vzácní jako jeskynní lev.
Jeskynní lev a současná věda
Paleontologický výzkum v Barové jeskyni odborně zaštiťuje Ústav Anthropos Moravského zemského muzea, přesněji jeho kurátorka paleontologických sbírek Mgr. Martina Roblíčková, Ph.D. Proto jsem se právě jí zeptal na vědeckou hodnotu nálezu oproštěnou od všech emocí objevitele.
„Výzkum v Barové jeskyni je výjimečný především tím, že tato jeskyně, jako jedna z mála větších jeskyní se zajímavým paleontologickým obsahem v Moravském krasu, nebyla prokopávána už za první republiky. Byla objevena až v roce 1947. Způsob výzkumu totiž prodělává neustálý vývoj a v předválečném období nebyl kladen zdaleka takový důraz na zachování informace o nálezové situaci, v níž se kosti nacházely.
Při dnešních výzkumech dokumentujeme souvislosti a kontext nálezů a získáváme tak mnohem více informací - i když za padesát let budou nejspíš dnešní metody našim paleontologickým nástupcům také připadat primitivní.
Už z toho důvodu je Barová jeskyně důležitá - nacházíme zde totiž nedotčený paleontologický záznam. Tím však nechci říct, že by v Barové dosud žádné výzkumy neproběhly. V roce 1958 zde kopal se studenty profosor Musil, v letech 1983–84 doktor Seitl. Náš výzkum na ty jejich navazuje a kopeme v prostorách, kam oni už nedošli.
Převahu materiálu, který zde nacházíme, tvoří kosti jeskynních medvědů ze skupiny Ursus spelaeus. Medvědi chodili do jeskyně zimovat a samice vyvádět mláďata; je proto logické, že zde čas od času některý i uhynul. Lvi zimovat do jeskyní nechodili, a pokud se v jeskyni vyskytli, pak šlo spíše o souhru náhod.
Proto nacházíme lvích kostí v jeskyních poměrně málo. Nález lví lebky je tedy spíše ojedinělý a náš konkrétní nález je unikátní i v tom, jak dobře je lebka zachovalá. V Barové totiž nenacházíme kosti v místech, kde zvířata uhynula; materiál se spolu se sedimenty sesunul do spodnějších a od vchodu vzdálenějších částí jeskyně.
Kosti jsou tedy transportované a vlivem transportu je většina z nich rozlámaná. Lev je ale zachovalý tak dobře, že je to na hranici zázraku, tím spíš, že se jedná o mladého jedince s nesrostlými lebečními švy. Velikost lebky napovídá, že by mohlo jít spíše o samici, toto tvrzení je však třeba ještě ověřit. V regionu Moravského krasu jde v posledních desetiletích o nález vskutku ojedinělý.
Amatérští speleologové, mám na mysli ty z nich, kteří jsou schopni podobné nálezy docenit a ochotni spolupracovat, jsou přínosem pro vědu. Těžko bych mohla kopat jen s preparátorkou a na zaplacení brigádníků v muzejním rozpočtu mnoho peněz nezbývá. Speleologové z klubu Býčí skála, nejvíc magistr Káňa, kopou ve svém volném čase, zdarma a plně se mnou spolupracují. Uvažuji, že požádám o grant na výzkum jeskyně Barové, od kolegů ale vím, že granty na základní výzkum se obtížně získávají. Takže jsem velmi vděčna za nadšence, kteří odvádějí spoustu užitečné práce.“
