JIŘI X. DOLEŽAL: Češi v depresích. Proč od roku 2000 pětkrát stoupla spotřeba antidepesív
Mentální zdraví Čechů a Češek jako by napadla podivná epidemie – spotřebováváme o 500 procent víc antidepresív než na začátku tisíciletí. Jakkoliv zní číslo překvapivě, nevyjadřuje automaticky, že by u nás bylo pětkrát více depresívních pacientů. Na jeho udivující výši má vliv ztráta studu za psychické onemocnění, móda a částečně i tlak farmaceutických firem. Přestože nárůst spotřeby léků proti depresi vypadá děsivě, je spíše pozitivním jevem.
Co se, proboha, děje? Podle čísel dodaných Státním úřadem pro kontrolu léčiv se katastroficky násobí počet pacientů trpících depresí. Zatímco v roce 2000 bylo předepsáno celkem 37 miliónů denních účinných dávek antidepresív, v roce 2012 už 178 miliónů. To je téměř pětkrát tolik!
Čísla nárůstu spotřeby jsou až magická. Když si s nimi modelově pohrajeme, znamenají, že každý obyvatel, včetně nemluvňat, byl osmnáct dní v roce pod vlivem antidepresív. Nebo jiný modelový výpočet: Kdyby číslo ukazovalo jen pacienty, kteří antidepresíva užívají denně po celý rok, bylo by jich půl miliónu, to je pět procent občanů. A bez kejklů s čísly? Antidepresíva byla krátkodobě předepsána miliónům lidí a až dvě stovky tisíc Čechů antidepresíva užívají denně. Vysoké číslo. Co zavinilo tak razantní nárůst a proč vlastně obden nevídáme na ulici plakat někoho, kdo se z depresí hroutí?
UŽ SE NESTYDÍME
Společenská role antidepresív a jejich konzumentů se totálně změnila. V devatenácti letech, v prváku na psychologii, mně vysvětlili, že můj trýznivý neklid, úzkosti a návaly nepřekonatelného smutku nejsou ničím, za co bych se měl stydět. A tak jsem se začal s depresemi léčit – od doby, kdy jsem začal brát antidepresíva, získal můj život řádově vyšší kvalitu. Ale zatímco před třiceti lety jsem byl se svými prášky za magora, exota a exhibicionistu, dnes se na mne přátelé stále častěji uctivě obracejí jako na znalce a chtějí vědět, zda mají určité konkrétní antidepresívum užívat, nebo změnit. Mají téměř jistotu, že jsem totéž co oni někdy v životě také bral.
Zásadním faktorem, který zvýšení počtu předepsaných antidepresív výrazně ovlivnil, je ztráta studu za psychiatrické onemocnění, za užívání psychofarmak a za konzultace s psychiatrem. Jinak řečeno – skutečnost, že se dnes předepisuje násobně více antidepresív, je způsobena nejen nárůstem depresí, ale především změnou veřejného smýšlení. Mnoho depresívních lidí konečně našlo odvahu a přiznalo si, že dosud mělo psychický problém zajít k psychiatrovi a nechat si proti depresím něco dobrého naordinovat. Říká se tomu detabuizace psychiatrie, případně destigmatizace psychiatrického pacienta.
Deprese se stávají něčím normálním. Třeba jako cukrovka. Zůstávají blbou a protivnou nemocí, ale přestávají být sociální kletbou. Lidé se za ně přestávají stydět, čtou o nich ve společenských časopisech, v tabloidech v přímém přenosu sledují depresívní ataky celebrit. Právě vystresované a vykoksované hvězdičky se subkulturou mentálně nedospělých napodobovatelů (a nejde jen o náctileté holčičky) v zádech udělaly z braní antidepresív dokonce módní trend. Ve chvíli, kdy se Paris Hiltonová či Iveta Bartošová veřejně přiznají k užívání antidepresív, před ordinacemi psychiatrů nastává tlačenice mentálně náctiletých děvčat často po čtyřicítce – chtějí antidepresíva brát taky. A není valného důvodu jim je nepředepsat. I to je jedna z příčin jejich zvýšené spotřeby.
PRÁCE JE TREST BOŽÍ
Člověk se vyvíjí zhruba čtyři milióny let. Až donedávna – do konce paleolitu – byl život lidí jednou velkou flákárnou. Lovecká společnost byla velmi málo početná a minimálně zatěžovala ekosystém, žila kořistnickým způsobem. Podle odhadů moderní archeologie její člen nepotřeboval k zajištění obživy více než dvě hodiny denně. Zbytek času se válel před jeskyní, žvýkal halucinogenní houby, maloval jeskynní malby, vyřezával a z hlíny plácal venuše; prostě – věnoval se vysoce ušlechtilým intelektuálním činnostem. Pak se lidé přemnožili a někdy před deseti dvanácti tisíci lety vynalezli zemědělskou výrobu jako adaptační strategii na nedostatek lovené potravy. A s ní bohužel i práci.
Teprve od neolitu člověk dře od slunka do slunka, pracuje pravidelně a denně. A dřina, vysilující práce, pochopitelně způsobuje zásadní psychickou nepohodu. Růst, složitost i velikost lidské smečky navíc nutí její členy, aby více a více krotili své pudy a podřizovali své sociální chování rozumové kontrole. Takže zatěžující podněty, jež patrně působí na depresi, si člověk nadělal přijetím technologické civilizace. A potřeba pracovat neustále roste, civilizace na nás klade stále větší nároky. Nikdo z mých kolegů neví, co je to ve čtyři odpoledne zamknout dílnu a jít domů, nikdo neví, jestli bude mít příští týden volno, nebo bude makat, a pracovní telefony těsně před půlnocí jsou samozřejmostí. Rychlý nárůst depresí způsobený vlivem pracovních požadavků a tlakem internetem zrychleného světa je proto přirozený a samozřejmý.
LÍBIT SE KLIENTOVI
Jinou veličinou, která zasahuje do četnosti depresívních onemocnění, jsou mimořádně vysoké nároky na strukturovanost ve všech oblastech našeho života. Ty sice rostou během celých dějin, ale u nás zhruba po roce 2000, kdy jsme setřásli tu nejhorší bolševickou zaostalost, raketově zrychlily.
Přirozenou lidskou potřebu projevovat emoce postmoderní společnost netoleruje. Role, jež musíme hrát, abychom společensky obstáli, prostupují celým naším životem. Před dvaceti lety byl řidič autobusu neoholený hulvát, který si kdykoliv s chutí vylil zlost na cestujících a smrděl. Dnes to je v čisté a padnoucí uniformě oblečený, vyholený gentleman, jenž se musí chovat slušně k cestujícímu--klientovi, i když onen cestující je ožralý jako kára a nadává mu.
Prostor pro naše pudy a emoce se permanentně zmenšuje, což vyvolává nesmírný tlak na naši psychiku. Prakticky nikdy se nesmíme chovat tak, jak bychom chtěli a jak je nám vrozeno. Druhotně nás trápí i obavy, jestli vlastně nejsme špatní, když nás společenská omezení tak neskutečně hnětou.
Naše společnost je možná relativně tolerantní k depresívním pacientům, ne tak k projevům neléčené deprese. Je v podstatě nemyslitelné, aby si někdo dovolil depresi výrazně projektovat do svého chování. I když je mu sebehůř, musí se na kolegy usmívat a být pozitivní. Systém postmoderní ekonomiky 21. století nás chce usměvavé, nažehlené a veselé, abychom se líbili klientovi.
VESELÝ NÁROD
Další z příčin skokového nárůstu spotřeby antidepresív je jejich nadužívání. Ve skutečnosti jde ale spíše o nadbytečné předepisování ze strany lékařů – farmaceutickými firmami jsou motivováni k tomu, aby ordinovali maximum léků, což se týká i antidepresív. V situaci, kdy lékař napíše antidepresívum pacientovi, který není rozhodnut, že je začne brát, končí předepsané léky v domácí lékárničce a po několika letech v koši.
Zneužívání antidepresív je zcela okrajovou záležitostí. Dopouštějí se ho nejčastěji experimentující puberťáci, kteří tatínkův citalopram rozdrtí v maminčině mosazném hmoždíři a následně prášek bez efektu a navození psychické senzace šňupají. V České republice je zneužívána především jiná skupina látek. Benzodiazepiny, takzvané benzáče, doporučují čtyři z pěti narkomanů. Jsou obecně známé a relativně dostupné: diazepam, rohypnol, neurol, xanax nebo oxazepam.
Vývoj spotřeby u této skupiny léků je ale v České republice příznivý – strmě klesá. V roce 2000 evidovaly statistiky 119 miliónů předepsaných denních účinných dávek, v roce 2012 pak méně než polovinu – 53 miliónů. Stále více psychiatrů i praktických lékařů chápe benzodiazepinovou skupinu jako rizikovou a předepisuje ji méně, což se v důsledku také projevuje na zvýšené konzumaci antidepresív – předepisují je raději než benzodiazepiny.
Pokud se tedy na českou spotřebu psychofarmak zaměříme podrobněji, vidíme, že skandál se nekoná. Skutečně rizikové přípravky – benzodiazepiny – lékaři předepisují stále méně, a antidepresíva, jež řada z nás v tomto veselém postmoderním světě prostě potřebuje, naopak častěji. Je tedy možné, že bez ohledu na výsledek prezidentských voleb je náš národ veselejší a méně zfetovaný než na přelomu tisíciletí.
Kolik lidí bere antidepresíva nebo antipsychotika?
„Vycházejme z toho, že depresí trpí pět až deset procent populace. Někteří chodí do terapie, ale moc jich není, takže číslo nám příliš nesníží. Přičtěme další poruchy, kde se antidepresíva užívají: úzkostné poruchy, obsedantně-kompulsívní poruchy a další situace. Řekl bych, že deset procent je střízlivý odhad.
A antipsychotika? Schizofrenii má jedno procento populace, antipsychotika se navíc hojně užívají i v léčbě bipolárních poruch, dále u těžkých depresí. Když tedy řeknu tři až pět procent, asi nepřestřelím.
Internisté tvrdí, že hypertenze (vysoký tlak, pozn. red.) je zjištěna jen u poloviny pacientů, z té poloviny je jen polovina léčena a z té další poloviny je jen polovina léčena správně. Podobně bych to viděl s léčbou deprese.“
MUDr. Tomáš Rektor
CO VŠECHNO BEREME
Antidepresíva jsou skupinou léků určených pro léčbu deprese. Jsou známá od padesátých let, kdy přišla na trh tricyklická antidepresíva (Amitryptilin), pak inhibitory monoaminooxidázy (IMAO), potom nová generace – inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI – Prozac), inhibitory noradrenalinu a serotoninu (SNRI) a řada dalších skupin léků i atypických sloučenin. Tyto látky také tlumí úzkost a tiší neklid. Mají řadu vedlejších účinků (nová antidepresíva méně) a nevyvolávají žádnou psychickou senzaci, nelze se jimi zfetovat.
Antipsychotika, dříve neuroleptika, slouží primárně k léčbě psychóz, ale jsou použitelná i k nápravě těžké neurotické úzkosti či úzkostí osobnostního původu a trýznivého neklidu (rispen). Pacienti a často i lékaři mají proti této skupině řadu (u moderních antipsychotik neoprávněných) předsudečných výhrad. Nezpůsobují žádné libé pocity. Nejsou zneužívány.
Anxiolytika se používají k léčbě úzkosti. Jejich dlouhodobé užívání je vysoce problematické, ale u řady pacientů jsou jediným řešením. Nejběžnější jsou anxiolytika benzodiazepinové řady, to jest diazepam a jeho modernější odvozeniny. Celosvětově nejpopulárnější je momentálně účinná látka alprazolam (Xanax, Neurol). Jak oznámila média, doma chovaný šimpanz, který před několika lety děsivě zmrzačil přítelkyni své chovatelky v USA, dostával od chovatelky na uklidnění právě tuto látku a zřejmě došlo k paradoxnímu efektu. Po užití vyšší dávky se dostavuje vysoce libá ochablost srovnatelná s „tulivou“ opilostí. U ještě vyšších dávek pak následuje paradoxní efekt – nabuzenost, libá hyperaktivita. Léky této skupiny jsou často zneužívány a obchodovány na drogovém trhu.
