"Skupinová odpovědnost neexistuje," říká Andor Šandor na adresu teroristů z Bostonu

„Zcela jistě došlo ke zvýšení bezpečnostních opatření,“ tvrdí Andor Šandor, v České republice je ale neočekává. „ Pokud nejsou žádné jiné důvody tak činit u nás, tak si myslím, že k tomu nedojde. Záleží na tom, zda se ví víc, než víme my. To se v tuto chvíli ale nedomnívám. V řadě předchozích případů tak tomu také nebylo, 11. září ale omezilo řadu aktivit a zpřísnilo řadu stávajících bezpečnostní opatření, či zavedlo úplně nová.“

Jestli je něco Američanům vlastní, pak je to patriotismus. Ve filmech se vypjatým vlasteneckým scénám ostatní smějí, když ale dojde do tuhého, dokáže pocit sounáležitosti divy. Okamžitá pomoc ostatních, kteří se starali o zraněné, kdo může, daruje krev, někdo také založil na Google Docs jednoduchý formulář, ve kterém obyvatelé Bostonu nabízejí ubytování těm, kteří teď nemají kam jít. Nabídek jsou tam tisíce. „Američané jsou velmi vnímaví k tomu, co se stalo. Myslím, že my v Evropě, stále nejsme schopni pochopit, jak pociťovali 11. září. Všechny projevy, o který mluvíte jsou logické a zaznamenaly bychom je kdekoli. Američané obecně pociťují velkou hrdost na svoji zemi a budou aktivně spolupracovat při vyšetřování tohoto útoku,“ říká Andor Šandor. Cílem se stala apolitická sportovní akce, což vzbuzuje rozhořčení ještě víc.

Válka proti terorismu je již skoro terminus technicus, podle Andora Šandora nepřijatelný. „Samotné heslo válka proti terorismu je dosti nesmyslné, protože těžko můžete bojovat proti způsobu páchání zla. Můžete bojovat proti těm, kteří jej používají jako svůj prostředek dosažení nějakého cíle.“ Možná právě toto měl na mysli prezident Obama, který prohlásil: „Amerika už není ve válce proti terorismu“ – no dobrá, jak to ale vysvětlit těm, kteří při bostonském bombovém útoku (a nejen při něm!) ztratili své blízké? „To je strašně těžká věc. Přijmout ztrátu blízké osoby a zvládnout pocit, že je nutné se pomstít, nebo nezačít nenávidět všechny, ke kterým ti útočníci patřili. Skupinová odpovědnost v tomto případě jistě neexistuje,“ dodává Šandor. Kdo ale je za útok zodpovědný? Nedostatečná práce policie to podle Šandora není: „Maraton se běží na velké ploše města, probíhá obytnými částmi, místy, kde jsou obchody, kavárny apod. Je nemyslitelné toto kontrolovat, na každém myslitelném místě mít bezpečnostní rám, policisty, zakazovat lidem vcházet či vycházet z budov. Vzpomeňte si, jak nám jako řidičům vadí omezení provozu v případě maratonu (v Praze bude za 3 týdny), a to je ve srovnání s tím jednoduchá záležitost. Jediný maraton, který lze bezpečnostně zajistit, by byl takový, který by probíhal na stadionu. Asi žádná zábava a těžko by tam běželo na oválu 27 tisíc běžců více jak 42 km najednou.“

Vyšetřování zatím nepřineslo žádné konkrétní odhalení, nic nebylo zveřejněno. Je to s podivem, protože policie může využívat spoustu zdrojů: „Prohlídnout všechny záznamy z kamer CCTV, to, co nahráli diváci na svoje mobily, kamera apod. Zajistit všechna msta, kde mohly být další bomby, zjistit jejich složení a způsob odpálení. Prohlédnout všechny podezřelé osoby, které byly registrovány, zjistit, kde se nacházejí, prověřit všechny vozidla, která byla uvnitř okruhu, či poblíž se zaměřením na ta, která byla z půjčovny a mohla být pod falešnou identitou vypůjčena,“ říká Andor Šandor. Vražda předáka Hámásu Mahbúba před 3 lety v Dubaji byla přesně zrekonstruována právě na základě snímků z kamerových systémů. Kamer musí být dostatek a musí se to umět. Obojího se Američanům dostává,“ dodává Šandor. Stále častěji se však uvažuje o útočníkovi – osamělém vlkovi. „Jistý amatérismus výbušnin může být dán touhou zůstat neodhalen před samotnou akcí tím, že sháním na černém trhu vojenský materiál apod. Bohužel, ač mohly být nálože amatérské, svoje splnily. Výbuch nastal při velkém shromáždění osob a za přítomnosti medií. O to velmi často, pokud ne vždy, jde,“ dodává Šandor.

Zcela jistě bude celý bostonský útok a následně zaváděná bezpečnostní opatření (nepochybuji, že je brzy uvidíme – ta neviditelná probíhají už teď) novým silným prvkem do debaty ohledně občanských svobod. Způsobů, jakým nám někdo může lézt do soukromí je spousta, kontrolami na letišti počínaje, přes průmyslové kamery a odposlouchávání telefonů až po vytváření obřích databází. Tato diskuze se ale zdaleka netýká jen Ameriky: „I u nás se vede debata, jak posílit schopnost tajných služeb a policie v preventivním boji či odstraňování následků takovýchto činů vs omezování lidské svobody. Najít tu správnou proporci se nedaří. Je třeba si na rovinu říci, že můžeme žít, jako dosud, bezpečnostní opatření spíše podceňovat, a pak jednou můžeme být za to potrestání. Nebo přijmeme nějaká opatření, která částečně mohou zmíněné svobody omezovat, ale ani v takovém případě není stoprocentní záruka, že se nic nemůže stát.“ Otázka, zda nám tedy ne-stoprocentní záruka stojí za omezení svobody, bude jenou z těch, které budeme řešit v budoucnosti hodně intenzivně – a nalezení kompromisu nebude jednoduché. Kde je ta hranice? „Tam, kde si necháme zásadně změnit svůj způsob života. Kdy budeme reagovat třeba na argumenty nejvyššího australského muftího, že si ženy za znásilnění (v tomto případě muslimy) mohly sami, protože nosí krátké sukně. To mně ukazuje na to, kam by nás chtěli dostat ti, co jsou proti našemu způsobu života. Pokud se vzdáme některých svobod a to na určitou dobu, ve prospěch tajných služeb a policie, je nezbytně nutné, aby to bylo velmi pečlivě kontrolováno tak, aby toho nezneužívaly,“ dodává Šándor.

Dokonalá obrana proti teroristickým útokům neexistuje – pokud žijete ve společnosti ostatních lidí, je třeba brát teroristické akce jako realitu, která se týká i nás, a ne že ne. Pokud by se potvrdilo, že atentát spáchali islamisté, bude například „Česko ve větším ohrožení než ostatní země EU? Připomínám, že jsme otevřeně podpořili Izrael,“ ptá se čtenář Martin S. „Jistě tento aspekt hraje důležitou roli zvláště v případě, když někteří ústavní činitelé otevřeně kritizují islám a muslimy a házejí do jednoho pytle. To nám zcela jistě nepomáhá,“ dodává Šandor. Situace není jednoduchá, a slabší kusy začínají panikařit: „Pane generále, je to strašné, má vůbec cenu se o něco snažit, když mě každou chvíli může někdo vyhodit do vzduchu?“ ptá se Jana z Brna. A to je právě to, co bychom neměli dopustit, na co pachatelé teroristických útoků spoléhají – na strach, který změní uvažování ostatních. Andor Šandor si i přes nemožnost stoprocentní ochrany myslí, že to o něco se snažit cenu určitě má: „Vyhýbejte se místům, kde se ví, že bezpečnost je špatná. Může na Vás spadnout okap, kus střechy a nikdo Vám nepomůže. Život už je takový, žijte ho naplno.“

Odkaz na celý rozhovor naleznete zde.

Sledujte Zdeňka Strnada na Facebooku a Twitteru.