Rozhovor s Cyrilem Höschlem: Nejsme Němci a to je dobře
Sešli jsme se v polovině dubna. Za oknem právě řádila listopadová plískanice a českou veřejností se neslo, že zima nikdy neskončí. Podle nepotvrzených zpráv byly čekárny ambulantních lékařů plné nemocných lidí a ulice koneckonců také. Na vztah počasí, nemocí a politiky nemohl v tu chvíli odpovídat nikdo jiný než psychiatr a dlouholetý spolupracovník Reflexu Cyril Höschl.
V Česku jsme nyní v době vrcholícího nadávání na zimu. Jak je to u jižních národů?
Každý, ať je kde je, nadává, když se věci odlišují od tradičního kontextu, tedy od toho, jak by to v jeho pásmu mělo být. Kdyby Řek na ostrovech zažil letošní české jaro, považoval by to za přírodní katastrofu. Podobně, když v Jeruzalémě nasněží. Kdežto u nás v prosinci to všichni vítají a hned se koulují a sáňkují. Každý chce mít to, na co je ve svém kulturním pásmu zvyklý, a odchylku od normy považuje za patologickou. Vezměte si, když byly v létě pár dní čtyřicítky, lidé okamžitě začali nakupovat klimatizace a média psala o globálním oteplování. V éře trochu silnější zimy zase čteme, že je to projev malé doby ledové. Přitom nejde o nic jiného než o astronomické výkyvy, které mají na počasí vliv, co lidstvo lidstvem je.
Mnoho historiků zastává teorii, že národy, kde není teplé podnebí a nemají tolik přírodních zdrojů, jsou nuceny víc pracovat, což vede k modernizaci a inovacím, kdežto státy s velkými přírodními zdroji a v teplejších oblastech to v době industrializace vedlo k postupnému zaostávání. Myslíte, že nějaké prostředí je z hlediska ekonomického vývoje společnosti lepší než jiné?
To je na dlouhou debatu. Inspirativním čtením je sociolog Max Weber, jenž rozdíl v průmyslové vyspělosti nechápe jako důsledek rozdílné geografické polohy států, což také hraje roli, jako spíše typu náboženského založení. Stručně řečeno, protestantská kultura vede tradičně k vysoké pracovitosti. Pás „protestantských“ zemí sahá od Švédska a Dánska do Británie a Severní Ameriky, kam bylo toto myšlení vlastně exportováno. Na druhou stranu katolická, odpouštějící kultura je vlastně k drobným krádežím a korupci mnohem tolerantnější. „Katolické pásmo“ se táhne od Itálie a Španělska až kamsi do Jižní Ameriky. Samozřejmě že se to pak projevuje v růstu hrubého domácího produktu. To je ale jen jedno vysvětlení.
A další?
Hodně mi otevřel oči Fareed Zakaria svou knihou Budoucnost svobody. Ze školy jsem žil v přesvědčení, že mít přírodní zdroje je jeden z největších darů nebes, jakého se národu může dostat. V Zakariovi je ale jasně vidět, že prosperita ve smyslu kvality života obyvatelstva je téměř nepřímo úměrná nerostným zdrojům. Těch má hodně například Nigérie, kde je bída, hlad a násilí. Naopak Švýcarsko nemá vůbec nic. Takže nakonec o prosperitě asi rozhoduje kombinace přísnějšího náboženství, absence přírodních zdrojů a ne moc teplé podnebí, což je nejlepší mix pro kreativitu, pracovitost a industriální rozvoj.
A co arabské země, kde nafta stříká z písku? Nic se tam nevyrábí, ale lidé jsou bohatí.
Zakaria je nazývá rentiérskými státy a jejich bohatství je jiného původu než třeba skandinávských zemí (Norové peníze za svou naftu nechávají stranou). Rentiérské státy jsou tak závislé na naftě, že kdyby přestala proudit, nezůstane tam nic kromě nadměrně rozvinuté schopnosti trávit volný čas. Tyto národy nedovedou vyrobit ani míchačku na maltu, protože všechno dovážejí za své petrodolary. Zakaria to nepovažuje za pravé bohatství.
Stručně řečeno, podnebí berete tedy jen jako okrajový moment prosperity?
Vlivy se setkávají a sčítají. Výsledek je pak vlivem tří vektorů (podnebí, náboženství, přírodní zdroje). Nedovedu si představit, že by někdo pracoval intenzívně ve čtyřicetistupňových vedrech, i když i to tak občas je, protože v subtropech stojí paláce a pyramidy, ale je to za cenu obrovského úsilí a nízké efektivity.
Vezměte si ale třeba Izrael, kde nafta není, přičemž má největší prosperitu v regionu. Nebojme se uznat, že některé přístupy k životu a práci jsou méně produktivní, ale nic to nevypovídá o kvalitě života. Sám se nebojím říct, že Řecko je mi emočně blíž než upjatý pruský důraz na kázeň.
Kam patří Češi?
Celou svou historií žijí ve stínu velkého Německa. To, že pokukujeme po německé pracovitosti a jejich platech, nám vytváří celoživotní mindrák. Proč se nesrovnáváme se srovnatelnými zeměmi na východ a jih od našich hranic? Myslím, že by to do našich duší vneslo více klidu.
Proč si nepřiznat, že Čechům v tom německém „Ordnungu“ není dvakrát dobře, protože většina lidí v sobě má kus slovanské rozpustilosti?
Co tím myslíte?
Náš odpor k patosu, přísnému školskému řádu, salutování, hajlování, armádě. Spíš jsme ti Švejkové a to nemyslím jenom špatně. Švejk je v mých očích osoba dvojznačná, protože když už je upjatost absurdní, dokáže ji shodit. To v nás je. Jsme kolébkou určitého typu humoru, který na nás mí němečtí kolegové oceňují, protože zatímco oni nám dávají příklad, jak by se mělo pracovat, tak my jim dáváme příklad, jak by se mělo žít.
Proč je vám blízké Řecko?
Protože oni se právě za svůj životní styl nestydí. I pro mě bylo před dvaceti lety frustrující, že autobus, jenž měl jet v osm, přijel v deset. Bylo nepochopitelné, že když jsme si na konferenci řekli, že sraz je ráno v devět, začali se do vysokoškolské auly lidé scházet až v půl jedenácté. Nicméně za ta léta jsem zaznamenal změnu. Evropská unie hodně Řecko zglajchšaltovala, takže lodě a vlaky už jezdí kupodivu na čas. Jsou tím Řekové šťastnější? Obávám se, že ne. Takže já jako Němec jsem prosperující, ale to ještě automaticky neznamená, že jsem šťastný. Jako Řek krachuju, ale sedím u kafe, svítí slunce a co je na světě krásnější. Všichni přece nemusíme být jako Němci. Češi by se možná měli smířit s tím, že nebýt Němcem je fajn, i když to s sebou nese nižší platy.
Více z rozhovoru s Cyrilem Höschlem naleznete v aktuálním vydání Reflexu.
