Houbařská mafie terorizuje německé lesy
Nevynáší to tolik jako kokain, ale cena 50 eur za kilogram, jež jsou restaurace ochotné zaplatit, udržuje černý trh s houbami při čilém životě. Má to nepěkné zdravotnické i ekonomické důsledky.
Zhruba na sever od Alp si lze sotva představit lidovou i gourmetskou kuchařku bez obsáhlého příspěvku hub. K obzvlášť vyspělým houbařským mocnostem Evropy přitom patří — jak jinak — Německo. Pokud se houby nevymykají zbytku společnosti, rostou v Německu na správných místech v pravidelnou roční i denní dobu, jsou výživné a bez červů; v Bavorsku a Bádensku-Württembersku rostou rovnou očištěné. Německý houbař — a potažmo jedlík — hub je zkrátka zvyklý na úrodu té nejvyšší kvality. A je za ni ochoten a schopen platit.
Právě kupní síla německých konzumentů v kombinaci s globálními ekonomickými potížemi posledních let dala vzniknout dosud netradičnímu typu zločinnosti: houbařské mafii. Tak o tom alespoň píše obvykle dobře informovaný týdeník Der Spiegel, jehož zdroje umisťují srdce ilegálního obchodu s houbami do jinak nenápadného městečka Bad Münstereifel nedaleko Frankfurtu.
K houbařskému podsvětí připoutal pozornost německé veřejnosti incident, k němuž došlo na začátku října právě v badmünstereifelských lesích, vyhlášených kvalitními houbařskými příležitostmi. Skupina čtyř mužů s pytli lesního pychu nasedla na lesní cestě do přistaveného SUV se zakrytou poznávací značkou a chtěla odjet. V tu chvíli ji konfrontoval nadlesní, který již nějakou dobu měl podezření na nezákonný sběr hub.
Řidič mafiánského vozu nereagoval na výzvu k zastavení a na hrozbu přivolání policie odpověděl vlastní výhrůžkou, že „taky někomu zavolá“. Potom do nadlesního najel a způsobil mu několikadenní pracovní neschopnost. Automobil s ilegálními houbami pak zmizel směrem k distributorské síti německých restauračních zařízení.
Popsaný incident možná nedosahuje dramatičnosti střetů nadnárodních heroinových kingů s muži zákona celé planety. Vrhá však plné světlo na skutečnost, že německé restaurace jsou podle informací Spiegelu ochotné platit za kilogram prvotřídních hub až padesát eur. (Pro srovnání, průměrný pracovník v médiích si v Německu přijde na 3500 eur měsíčně, tedy na zhruba 20 eur za hodinu.)
Takové částky ovšem vyžadují kvalitní a čerstvé dodávky; zejména v kursu je hřib smrkový (Boletus edulis), v Česku známý též jako „bílý hřib, bílý kozák, červený hřib, doubravník, jalovcový hřib, nakládáček, smrčák, smrkovák a smrkovej doubravník“, jak uvádí česká Wikipedie.
Právě takovými hřiby oplývá mnoho německých smíšených lesů, a není proto divu, že tamní úroda láká kromě poctivých amatérských houbařů i dobrodruhy lačnící po relativně snadném výdělku. Německé zákony na to pamatují: zatímco sbírat houby pro vlastní spotřebu je ve všech spolkových zemích striktně legální, sbírat je organizovaně za účelem výdělku (bez příslušného povolení) naopak zákony většiny spolkových zemí zakazují.
Je to logické: zatajováním výnosů z prodeje hub klesají daňové příjmy, které pak státní pokladně chybějí při dotování ekonomicky méně výkonných zemí eurozóny. Tyto země potom nemají dostatek peněz, aby jejich obyvatelé mohli kupovat německé výrobky, což celou exportně orientovanou německou ekonomiku sráží do smrtonosné spirály klesající výkonnosti a klesajících příjmů.
Tamní úřady proto neberou houby na lehkou váhu. Jejich podezření, že hřiby a spol. jsou předmětem kriminálně organizovaného sběru, podporuje i výpověď zraněného nadlesního. Ten uvedl, že tři ze čtyř mužů nastupujících u Bad Münstereifelu do SUV oslovovali řidiče „boss“, tedy „šéfe“.
Podobné případy se množí. V téže oblasti zadržela policie tým sedmi mužů s celkovým úlovkem 40 kilogramů nelegálně sebraných hřibů. „Máme co dělat s profesionálními houbaři již léta,“ řekl Spiegelu tamní šéflesník Horst-Karl Dengel. Letošní sezóna, která trvá přibližně od srpna do října, však je podle Dengela svědkem významného zintenzivnění této činnosti.
Ilegální sběr ovšem není jediné nebezpečí, jemuž houby lidé vystavují. V Německu – podobně jako v České republice – roste na 5000 druhů hub, z nichž mnohé jsou jedovaté, aniž by tak na první pohled působily. Bavorské houby například trpí vysokým obsahem cesia ještě v důsledku černobylské jaderné havárie v roce 1986. Kromě toho existují skupiny hub, jako jsou pavučince (Cortinarius orellanus), z nichž některé druhy jsou jedlé, jiné nejedlé a ještě jiné prudce jedovaté. Vizuálně je přitom často nedokáže rozlišit ani odborník-specialista. Další problém je, že otrava pavučinci se může projevit až po týdnech od požití jídla.
Kategorizace pavučinců, jež by mohla vést k účinnější prevenci před otravami, přitom rozděluje mezinárodní mykologickou obec na dva nesmiřitelné tábory. Podle jednoho z nich mají pavučince (nejnebezpečnější z nich je pavučinec plyšový) desítky druhů, kdežto podle druhého se jedná o poddruhy.
Na první pohled banální spor má nebezpečné dopady. Například v Česku na otravu pavučincem neumírá prakticky nikdo, zatímco v Polsku se těmito zrádnými houbami otráví tisíce lidí ročně. Tato záhada nachází své vysvětlení nikoli v procentuálně lepší intuici českých houbařů, nýbrž ve skutečnosti, že v Polsku — na rozdíl od Česka — existuje laboratoř, která dokáže takovou otravu spolehlivě identifikovat.
Je zjevné, že u sběru hub vykonávaného pod nemilosrdnou taktovkou zisku je riziko neopatrného začlenění jedovatého jedince podstatně vyšší než u sběru pro vlastní potřebu. I to dodává boji německých úřadů s houbomafií na důležitosti.
