Který ze čtyř telefonů Angely Merkelové Američané napíchli, a proč o tom víme
Pseudoskandál kolem amerického odposlouchávání spojeneckých vlád se v médiích rozléhá hlasitěji, než mu přísluší. Rozhořčení špiclovaní politici však mluví především k domácímu publiku, ne směrem k Washingtonu.
Německý týdeník Der Spiegel během října napsal, že americký Úřad pro národní bezpečnost (NSA) nejspíš během čtyř posledních let odposlouchával nejen řadové německé občany, velké průmyslníky, bankéře a politiky, nýbrž dokonce i Angelu Merkelovou osobně. Nezůstalo to bez odezvy: politici začali přes Atlantický oceán vydávat zvuky různého stupně rozhořčení; média, především ta z levé poloviny spektra, nezůstávala pozadu. Merkelová sama dokonce vyslala do Washingtonu zpravodajskou delegaci s úkolem projednat další pravidla spolušpionování.
Z druhé strany Atlantiku zase začaly vycházet zvuky omluvné. Prezident Barack Obama se nechal slyšet, že je sám jenom koncovým uživatelem zpravodajských informací a že o monitorování Markelové nic netušil. Vedení NSA řeklo, že rozhodnutí o takovém kroku nepřísluší jemu, nýbrž jednotlivým tajným službám. Na pomoc přispěchali bývalí šéfové CIA a dalších prominentních špionských organizací a měli různé názory o tom, jak taková věc je dílem neuváženého jednotlivce.
Zajímavé je technické pozadí celé kauzy. Podle Spiegelu má Merkelová k dispozici čtyři telefony. Dva z nich jí poskytuje německá vláda, Blackberry Z10 s na míru vytvořeným kódovacím softwarem, a Samsung Galaxy 3 vybavený šifrovacím čipem Simko3 od Deutsche Telekomu, jenž umí zakódovat hlasový i datový provoz. Oba tyto telefony jsou dobře zabezpečené a je nanejvýš nepravděpodobné, že by Američané dokázali bez vynaložení nesmyslného úsilí jejich šifry překonat.
Vtip je v tom, že Merkelová je nepoužívá. Namísto nich používá jako služební telefon běžně dostupný telefon Nokia 6260 Slide a pro soukromé hovory má vyhrazený LG Optimus One. Ani jeden z nich k zašifrování vybaven není. "Členové Bundestagu včetně paní Merkelové si oblíbili zábavné a uživatelsky vstřícné přístroje," cituje Der Spiegel výrok nejmenovaného vládního zdroje (jenž vypadá, jako by jeho autor pobíral od výrobců telefonů apanáž). Jinými slovy, kdyby Merkelové záleželo na utajení, mohl by kdokoli cizí odposlechnout maximálně tak její dohadování s manželem o tom, jestli k večeři bude Schnitzel nebo Bratwurst.
To samozřejmě neznamená, že Merkelová byla nějak absurdně neopatrná. V celkovém hukotu kolem ní však trochu zanikla skutečnost, že na Američany spolu s jejími odposlechy praskl monitoring elektronické komunikace politiků pětatřiceti zemí světa (včetně například Francie). Přesto protesty na nejvyšší úrovni zazněly pouze ze dvou zemí, právě z Německa a z Brazílie.
Proč právě Berlín a Brazílie? (Ne, nemá to nic do činění s abecedou ani fotbalovou vyspělostí.) Pro alespoň částečnou odpověď je dobře opustit svět obývaný Jamesem Bondem a spol. a podívat se, co odlišuje řečené dvě země od ostatních.
Merkelová sice měla v době odhalení vlezlé špionážní praxe NSA za sebou čerstvě vítězné volby, ale před sebou větší část vyjednávání o sestavení vládní koalice se sociálními demokraty. Ti sice nejsou takoví miláčci jako jejich jmenovci na východ od Krušných hor, ale vydírání silnějšího koaličního partnera není cizí žádnému politikovi. Aby neztratila převahu, kterou jí poskytl triumf v podobě 41 procent volebních hlasů, musela Merkelová rozptýlit dojem, pravdivý či domnělý, že ve vztahu s USA tahá za příliš krátký konec pomyslného diplomatického provazu.
Za mořem v horké betonové Brasiii je na tom Dilma Rousseffová podstatně hůř než Merkelová. Brazilská prezidentka se potýká s "tvrdým přistáním" ekonomiky uvyklé za posledních pár let na stabilně rychlý růst. Necelé jedno procento letošního růstu je slabé - a Brazilci to dávají najevo. Kdo má dvě nohy, aby došel na demonstraci, protestuje proti ní i její vládě na ulicích: jednou učitelé, podruhé ekologové, potřetí řidiči... Protesty se už táhnou několik měsíců a každé rozptýlení pozornosti a její odvedení k nepříteli vnějšímu přichází Rousseffové velice vhod.
Jinak je totiž každému jasné, že spojenci na sebe špiclují stejně jako protivníci. Slouží to mimo jiné k tomu, aby například v době jakékoli krize nepodcenili své vzájemné priority. Průšvih nastane teprve tehdy, když se taková praxe dostane na veřejnost; pak je třeba být dostatečně pohoršen, aby dotyčný politik nevypadal doma jako slaboch či dokonce zrádce národních zájmů.
