Říkáte "já na matiku nejsem"? Měli byste říkat "jsem příliš líný"

Miles Kimball je profesor ekonomie, který píše o náboženství, a Noah Smith je finančník- akademik. Letos spojili síly, aby brojili proti zlozvyku, jejž považují za neškodný jen zdánlivě: výmluvy na nedostatek matematického nadání. Z toho, co říkají, jde mráz po zádech.

"Slýcháme to na každém kroku a už toho máme plné zuby. Představa, že existují lidé ke zvládnutí matematiky vhodní a nevhodní, je jednou z nejničivějších myšlenek současné Ameriky," napsali v říjnu společně pro americký měsíčník The Atlantic.

Český čtenář by neměl hledat útěchu v tom, že oba profesoři mluví o Spojených státech: ačkoli čeští studenti středních a základních škol jsou na tom o něco lépe než jejich američtí kolegové, sestupný trend je u nich ještě zjevnější.

Kimball a Smith argumentují příměrem k hudbě. Existuje necelé procento lidí, kteří mají takzvaný absolutní sluch, tedy dokážou bezpečně rozpoznat, který tón na stupnici jim zahrajete. Pokud takovou schopnost nemáte vrozenou, nikdy v životě se jí nenaučíte. Pak existuje zhruba stejně početná skupina lidí, která má absolutní nedostatek hudebního sluchu – nepozná čistý tón od falešného, i kdyby si tím měli život zachránit.

Ti ostatní – drtivá většina z nás – se však dokážou vycvičit k více či méně spolehlivému rozeznávání relativních hodnot tónů. Když takovému běžnému člověku řeknete, že tohle je C, je schopen odvodit od něj všechny ostatní tóny. Když však takového člověka posadíte bez tréninku za klavír, ať zahraje Mozartův Turecký pochod, vyjde z nebohých kláves zvuk dozajista neposlouchatelný. V tu chvíli, říkají Kimball se Smithem, je nesmysl říci "já prostě na muziku nejsem", nýbrž "musím cvičit, abych něco uměl".

S matematikou je to stejné. Jen málokdo z nás dokáže být prominentním profesorem na MIT (stejně jako mezi námi neběhá mnoho Mozartů). Ale ovládnutí středoškolské matematiky nebrání 99 procentům studentů nedostatek nadání, nýbrž nedostatek tréninku.

Až sem to v podstatě není nic nového. Kimball a Smith však jdou dále. Přišli na to, že děti, do nichž rodiče matematiku na základní škole hustili pod tlakem, jsou na tom logicky lépe než ty, které do patnácti let tak tak prolézaly.

Když se však tihle lidé poprvé potkají na střední škole, jeden o druhém neví, kolik času nad matematikou strávili. A v tu chvíli dochází k tomu, že ti neúspěšní si řeknou "já na matiku nejsem", kdežto ti ostatní odcházejí z konfrontace posíleni pocitem, že jim to matematicky obrovsky pálí. O rozdílu v nadání samotném to přitom nijak nevypovídá – ale už to nikdy nikdo nezjistí, protože ti "nadaní" se budou sinusoidám a diferenciálům věnovat o to víc, čím se jim ti druzí budou vyhýbat.

I to je logické – může to však mít nečekaně hluboký dopad nejen na intelektuální, nýbrž i duchovní vybavení společnosti. "Dosud téměř bezvýznamná dělící čára mezi lidmi získává na prominenci," píšou. "Dělí lidi na ty, kteří si myslí, že vlastní intelektuální schopnosti lze postupným úsilím vylepšovat, a na ty, kteří věří opaku, že tyto schopnosti jsou dané a neměnné. A těch druhých valem přibývá."

Není tedy náhoda, že v popředí matematické výkonnosti stojí mladí studenti ze zemí, kde je postupné sebezlepšování po generace zakořeněným principem – právě na ně klade důraz například Konfucius. Co to znamená pro konkurenceschopnost těch společností, kde převládne intelektuální determinismus, je zjevné. Skutečnost, že význam konkrétně matematiky pro uplatnění v technologicky orientované společnosti stále stoupá, to jen podporuje.

Poznámka: Nejsložitější matematický úkon, jehož je autor textu schopen, je násobení dvěma korunami a osmdesáti haléři, jež v mládí hojně cvičil. Protože však pivo od té doby notně podražilo, je mu ta schopnost málo platná a statistiky České republiky na tomto poli už nejspíš nevylepší.

Zdroj: OECD PISA, 2003

Zdroj: International Association for the Evaluation of Educational Achievement (IEA), Trends in International Mathematics and Science Study (TIMSS), 2011.