Oběti otrokářů v Londýně. Ženy, kterým sebrali třicet let života
Jak potrestat lidi, kteří někomu „ukradnou“ třicet let života? A – a na to je ještě složitější odpověď – jak je tomu okradenému nahradit? Může se vůbec, který byl někde třicet let zavřený vrátit do normálního života? Právě takový problém teď řeší úřady v Londýně.
Tamní policie totiž osvobodila tři ženy zadržované třicet let jako otrokyně. Zároveň zatkla sedmašedesátiletého muže a stejně starou ženu, kteří je věznili ve svém londýnském obydlí. Totožnost ani bydliště zadržených úřady neupřesnily, jen uvedly, že „otrokáři“ nemají britskou národnost.
Podle dobročinné organizace Freedom Charity, která se podílela na jejich záchraně, žily otrokyně v „příšerných podmínkách“ a budou mít problém se vrátit do normálního života. Navíc, nejlepší léta života prožily v zajetí. Nejstarší z nich je devětašedesátiletá žena z Malajsie, dále otrokáři věznili 57 let starou Irku a třicetiletou Britku.
Podle úřadů je zřejmé, že tři ženy neznají svět tak, jak ho znají jiní lidé. „Tyto ženy jsou silně traumatizované, neboť byly drženy v otroctví po dobu nejméně 30 let bez skutečného kontaktu s vnějším světem a nyní se snaží pochopit, co se za poslední tři desetiletí vlastně událo. To bude pochopitelně trvat nějaký čas,“ řekl pro zpravodajský server BBC inspektor Kevin Hyland z oddělení Scotland Yardu, který se zaměřuje na obchod s lidmi. Dále uvedl, že se sice setkal s případy, kdy byli lidé drženi v zajetí až deset let, ale nikdy neviděl takovýto případ. Podle něj byly všechny tři ženy vězněny jako domácí otrokyně nejméně tři desetiletí, po celou dobu ale měly „omezenou svobodu“. Jak podobným excesům zabránit? Na otřesný případ zareagovalo i britské ministerstvo vnitra. Oznámilo, že předloží parlamentu návrh zákona, který umožní odsuzovat podobné novodobé otrokáře k trestu doživotního vězení. Zákon bude také počítat s vytvořením místa zvláštního komisaře, který se bude otroctvím v zemi zabývat.
S násilníky se tedy soudy budou moci vypořádat, ale jak vrátit do života jejich oběti bude mnohem obtížnější. V tomto případě, kromě toho, že postižené tak úplně nevědí, jak svět za zdmi domu, který byl jejich vězením, funguje, také tyto ženy například nemají vůbec žádný majetek. Nevěděly vlastně ani kam jít, i proto jistě zůstávaly u svých věznitelů tak dlouho. Jakési možnosti k útěku totiž zřejmě v „omezeně-svobodném“ zajetí (ať již si pod tímto termínem představujeme, co chceme) asi měly.
Nakonec osvobozeny byly díky tomu, že nejmladší z nich zavolala na telefonní linku Freedom Charity, poté co viděla v televizi její číslo v pořadu o týraných dětech. To, že nežily zavřené ve sklepě jako oběti amerického násilníka Ariela Castra, nebo Rakušana Josefa Fritzla ještě neznamená, že duševní postižení tří žen z Londýna je o mnoho menší.
Jen na závěr: zkuste si představit, že Vaše poslední reálná zkušenost se světem je z roku 1983. Co všechno se změnilo (u nás tedy navíc i režim) a jak byste si poradili se svou tehdejší psychikou umístěnou v dnešním těle. Jak například navázali vztah a jak si našli práci.
