Pojď se mnou na pokoj, Jirko!

JXD: Proč si podle pravidel nesmějí hokejisté na ledě dávat přes držku?

Milan Tesař: „Omyl, Jirko, smějí a taky si dávají. Jak mi tuhle řekl při rozhovoru Petr Nedvěd, to je dobrej hokejista, ten to musí vědět: Hokejisti pohybující se na ledě, jsou odjištěné adrenalinové bomby. Hokej je kontaktní sport jako blázen, kde jsi od pěstního souboje pořád jenom krůček. A když k tomu dojde, frajeři se do sebe pustí, shodí rukavice a buší do sebe. Podle mě to musí bolet: Představ si, že to holou pěstí napáliš do přilby nebo do hrany krytu. Jauvajs! Bitka končí ve chvíli první krve (jako kdysi šermířské souboje), anebo když se jednomu ze soupeřu podaří tomu druhému přetáhnout dres přes hlavu. Tak vypadá nepsané vítězství. Rozhodčímu je to ale jedno, na trestnou lavici jsou posláni oba borci, takže oby týmy pokračují se stejným počtem hráčů a je pohoda.

Teď mě napadá, Jirko, že jsem tě nepozval do svého hotelového pokoje, který jsem si vybral z několika rozestavěných nabídek. Víš, kritizovalo se, že ubytování nestihli dodělat, ale musím říct, že to má i svou světlou stránku – já si připadal jako o Vánocích – zcela novou televizi jsem vybalil z igelitu, ve skříni jsem našel set top box, navolil programy, ledničku jsem podle návodu taky rozchodil sám a dal si do ní jako úplně první člověk na světě lahev piva Baltika. A v mé postýlce taky nikde přede mnou nespal.

Mně ti je, Jirko, jako bych každý den získal zlatou medaili.“