Otevřený dopis ukrajinské filoložky všem Čechům: Hájit dnes Rusko je podlost
Poprvé během mého šestiletého života v Česku prožívám skutečnou úzkost člověka, který se potýká s otevřenou a šokující lží. Přitom se lží oblečenou do sofistikovaných novinářských nebo dokonce akademických úvah. Tato lež proniká do kuchyňských a hospodských rozhovorů a ovlivňuje postoj celé společnosti.
Jde o četné články a projevy, v nichž se situace na Krymu představuje jako výsledek nějakého puče v Kyjevě během nacionalistických protestů podněcovaných Evropskou unii a USA. Podle autorů těchto výstupů, k nimž patří i špičkoví politici České republiky, nemělo vlastně Rusko na vybranou kromě invaze na Krymský poloostrov, který se vzbouřil proti nelegitimní ukrajinské vládě. Politici v Kyjevě prý nechtějí přistoupit na žádné kompromisy, provokují a ještě k tomu ohrožují hospodářské zájmy celé Evropy. Ano, ten poslední argument – o poškození ekonomických zájmů EU – teď zní nejhlasitěji. Často je kladena otázka: Proč by Česko mělo obětovat své obchodní vztahy s Ruskem ve jménu Ukrajiny?
Pokud se tento důvod pro nevměšování Česka do událostí na Ukrajině rozebírá pomocí ekonomických analýz a je podporován názory manažerů různých podniků závislých na byznysu s Ruskem, vypadá to férové, i když je to krátkozraké. Jenže když nějaký vážený odborník na politické nebo ekonomické vztahy kritizuje, respektive často diskredituje vymoženosti hnutí na kyjevském Majdanu, a vyzývá k zachránění spolupráci s Ruskem, je to bezesporu obyčejná podlost.
Měla bych asi raději použít slovo „prospěchářství“, které se často vyskytuje v debatě o českých dějinách, zvlášť o těch obdobích, které vyžadují po lidech čestnost a odvahu. Ale termín „podlost“ vystihuje tento falešný postoj lépe.
Dnes, když se už i v samotném Rusku protestuje proti okupaci Krymu, když celý svět vidí obrázky vojenské a policejní agrese v této části světa, když nikdo ze zdravě uvažujících politiků nezpochybňuje porušení ukrajinské suverenity, je hájení Rusko podlou lží.
Číst a slyšet tuto lež bolí zvlášť tady, v Česku. V zemi, která se vždy představuje jako nespravedlivá oběť násilí ze strany cizích velmocí. Jsem Ukrajinka žijící v České republice skoro šest let. Během této doby jsem mnohokrát cítila část kolektivní viny za události roku 1968, za okupaci vaší země. Podobně to cítí, domnívám se, mnoho bývalých občanů Sovětského svazu. Ruskou invazi do Československa vám zde chtě nechtě skoro každý připomene, pokud jste rusky mluvicí člověk. Připomenou vám i bohaté Rusy, kteří zaplavili Prahu a Karlovy Vary. V obchodech i na úřadech vám občas dají najevo svou nelibost, pokud mluvíte s ruským přízvukem.
Donedávna jsem si byla jista, že takovýto společenský postoj je (i když občas zcela nehorázným) projevem znechuceností z toho, čemu se říká „sovětská, respektive ruská diktatura“. Upřímně jsem si myslela, že mínění jak českých politiků, tak běžných občanů, bude v případě Ukrajiny a Krymu jednoznačně kritické a k postupu Putinova Ruska. Ukázalo se, bohužel, že zájem o ruský plyn a ruské turisty mohou smazat i všechny nepříjemné vzpomínky a pocity. A ještě hůř, že ekonomické zájmy tohoto státu jsou maskovány naprostou politickou demagogií.
Píšu tento dopis hlavně kvůli těm Čechům, kteří Ukrajinu dnes podporují a věří v její demokratické ideály. Chci, aby oni samotní neměli pochyby o pravdě a lásce, kterou poskytují mé rodné zemi.
Autorka je filoložka, do roku 2008 bydlela v ukrajinském hlavním městě Kyjevě, v současnosti žije v Praze
