Gurlitt se vzdá části obrazů ze své sbírky „zvrhlého umění“
Německý sběratel umění Cornelius Gurlitt poprvé prohlásil, že se dobrovolně vzdá některých děl ze své obří kolekce zahrnující obrazy zabavené za války Židům. Podle jeho právníka půjde o díla, u nichž je nepochybné, že byla zabavena právoplatným vlastníkům. V Gurlittových domech v Mnichově a Salcburku se našlo přes 1500 uměleckých artefaktů.
„Chystáme se vrátit dílo ze schwabingské (mnichovské) části sbírky, které je oprávněně považováno za zkonfiskované,“ řekl právník Christoph Edel, kterého jednaosmdesátiletému sběrateli přidělil soud. „Jednání s dalšími lidmi činícími si nároky na obrazy byla rovněž konstruktivní, proto očekáváme, že další díla vrátíme v následujících týdnech.“
Další Gurlittův právník Stephan Holzinger řekl, že jako první by měl být brzy předán rodině původního majitele obraz Sedící žena od Henriho Matisse. Bude vrácen dědicům pařížského sběratele Paula Rosenberga. Jednou z dědiček je přitom novinářka Anne Sinclairová, bývalá žena exředitele Mezinárodního měnového fondu Dominiquea Strausse-Kahna.
Podle Edela dal Gurlitt právníkům pokyn, aby všechna díla, u nichž bude nepochybné, že je nacisté zabavili Židům, vrátili původním majitelům či jejich dědicům.
Německé úřady předloni zabavily přibližně 1280 děl v mnichovském Gurlittově domě při prohlídce kvůli podezření z daňových podvodů. Případ se dostal na veřejnost loni v listopadu a okamžitě vzbudil velký zájem. Díla nabytá legálně chce Německo Gurlittovi vrátit, úřady však prověřují kvůli nejasnému původu více než čtyři stovky obrazů. Podle sběratele je sporných pouze zhruba 40 děl.
Miliarda za zvrhlé umění
Osmdesátiletý Cornelius Gurlitt je synem Hildebranda Gurlitta, slavného drážďanského obchodníka s uměním, který na žádost Josepha Goebbelse – hlavního říšského propagandisty – cestoval Německem a obchodoval s takzvaným zvrhlým uměním. Tak orgány Třetí říše označovaly díla moderního umění, která se jim zdála politicky nevhodná, nebo jejichž tvůrci byli například Židé.
Sám Adolf Hitler považoval moderní malby za „zvrhlý židovský vynález, který jen otravuje německé duše“. V roce 1937 proto začala velká konfiskace modernistických děl z německých muzeí a galerií. Jejich tvůrci byli nuceni emigrovat, nebo živořit v Německu, protože doma se jako umělci živit nesměli. Také Hildebrand Gurlitt, za svou podporu „zvrhlého umění“ – a asi také proto, že v jeho žilách částečně kolovala židovská krev – přišel s nástupem nacizmu o místo vedoucího uměleckého muzea. Protože však byl vynikajícím odborníkem, Goebbels mu nabídl, aby zabavená díla za provizi prodával do soukromých – i zahraničních – sbírek. Peníze za prodej šly do státního rozpočtu.
Gurlitt ale všechny obrazy neodevzdal. Za peníze, které z provizí získal, si „velmi výhodně“ koupil řadu vynikajících (a původním majitelům ukradených) děl. Po válce pak řekl, že všechny jeho obrazy v roce 1945 shořely během bombardování Drážďan. Ne všichni mu to věřili, ale nikoho nenapadlo, jaké umělecké poklady jeho byt ukrývá. Nyní se odhaduje, že umělecká díla nalezená v mnichovském bytě jeho syna mají odhadovanou hodnotu zhruba miliardu eur.
Dalších 238 uměleckých děl nalezly rakouské úřady při prohledávání sběratelovy nemovitosti v Salcburku. Podle rakouské televize ORF je mezi nimi i obraz francouzského malíře Clauda Moneta v odhadované hodnotě deset milionů eur (přibližně 275 milionů korun) nebo díla Pabla Picassa, Augusta Rodina či Edouarda Maneta. Na rozdíl od mnichovské části sbírky díla objevená v Salcburku úřady nezabavily.
Celková hodnota mnichovské části sbírky je odhadována podle časopisu Focus na miliardu eur (asi 27,5 miliardy korun). Zahrnovala malby, kresby a grafiky od Canaletta, Eugena Delacroixe, Henriho Matisse, Marka Chagalla a dalších slavných umělců. Hodnota salcburské části sbírky je možná stejně vysoká jako té mnichovské.
