Varování Jana Kellera: Kdo uvěří kapitalismu, zhyne jako prašivý pes

Sociolog, přispěvatel Práva a Haló novin a lídr sociální demokracie do eurovoleb Jan Keller přispěl do pokladnice levicového myšlení analýzou poněkud na hraně svého akademického oboru. 13. května v Právu rozebral psychologickou rozpolcenost člověka, který chce žít podle kapitalistických idejí. Takový člověk samozřejmě neskončí dobře a konce takového člověka svedeného pravicí jsou tristní. „Lidé, kteří by se rozhodli brát naprosto vážně doporučení pravicových ideologií, riskují, že se u nich rozvine těžká schizofrenie. Muži i ženy vyznávající program pravice musejí především podávat naprosto špičkový výkon, a to v jakémkoliv věku. Musejí být tělem i duší oddáni firmě, ať již své vlastní, anebo té, která jim dává práci. Zároveň musejí být mobilní, neustále sledovat nové příležitosti na trhu práce. Nesmějí se vázat na žádné místo, musejí dynamicky putovat, aby byli u nové výzvy k podnikání či zaměstnání dříve než konkurenti.“

Rodina brzdí

Podle Kellera „pravicově orientovaní stachanovci výkonu… odepsali údajně příliš utlačivý a nákladný stát“ a zbývá jin jen vlastní rodina. Ale běda, měli by se při plném pracovním nasazení pečlivě starat o slabší a nemocné členy a věnovat výchově dětí a ubytovávat své potomky, než se někdy kolem třicítky pevněji uchytí na trhu práce, aby se mohli už konečně zadlužit kvůli pořízení vlastního bytu. A tak dále. Chtěli oslabit stát a teď se budou muset spoléhat jen na svoji rodinu, která jim spoutává křídla v rozletu za tržními šancemi. Takže si – podle Kellera – spočítají, že je lepší děti nemít. Pokud si děti pořídí, odčerpá jim to prostředky, které nutně potřebují na pojištění vlastního stáří. Ty děti taky nečeká nic dobrého: „Kvůli posílení své vlastní konkurenceschopnosti je přenechají péči veřejného sektoru, který se zároveň snaží programově co nejvíc zredukovat. V tom případě zbude našim dobrým počtářům už jen svoboda k živoření.“

Tak co Keller vlastně chce?

To je všechno hezké. Keller ale nenabízí nic jiného, než že říká, že to dnešní kapitalistická společnost dělá špatně. Přinejmenším v tomto článku neříká, jak by se to tedy mělo dělat jinak. Leda by to myslel takhle: Muži i ženy pravice nemusejí podávat špičkový výkon a už před důchodem mají polevit. Nemusejí být tělem i duší oddáni firmě, ani vlastní. Nemusejí být mobilní, neustále sledovat nové příležitosti na trhu práce. Taky nemusejí dynamicky putovat, aby byli u nové výzvy k podnikání či zaměstnání dříve než konkurenti. Teď je jen otázkou, jak to zařídit. Keller se vysmívá pravicové představě, že stát je utlačovatelský. Co mu taky zbývá, jako politik zastupuje zájmy lidí, kteří tvoří soubor jeho voličů, což jsou lidé závislí na státu. Ti samozřejmě stát vnímají jako krávu živitelku a odezírají ze rtů těm, kdo stát řídí. Pro ně více státu znamená více mléka z vemene.

Už jsme zaplatili

Zavilý pravičák, který kvůli socialistickým vymoženostem, jako bylo třeba regulované nájemné, roky platil za bydlení násobek toho, co jeho spoluobčané, je vůči státu poněkud zatrpklejší. Občan, který polovinu příjmu odevzdává státu, se ptá, co by ještě Keller chtěl sebrat, aby ten svůj silný stát pořádně rozjel. Otázka jen je, proč to všechno socialisté neuskutečnili, když tu několik let vládli a měli ekonomický růst. Ještě se jim i tak podařilo stát zadlužit. Celkem je to jednoduché. Pravicový stachanovec ví, že na světě je něco za něco a že když socialisté něco naslibují, bude nutné to zaplatit. Nejlépe na daních, které občané zaplatit musí, jinak budou potrestáni. Pravicový stachanovec taky ví, že problémy s dětmi a prarodiči byly a budou. Některé byly vždycky, jiné nese moderní doba, z které nemoderní uděláme tak leda atomovým výbuchem. Až Keller ukáže nějaký recept na spásu, který bude vypadat důvěryhodně, tak ho použijeme. Sotva ale vymyslí nějakou poučku, která by popřela tu, co říká, že něco je za něco. Vždycky.