Průvodce po největším pohřebišti v Česku: Pod Prahou je ještě jedna Praha
Můj kamarád Jarda Šejvl se po úspěšné akademické kariéře rozhodl odejít do života praktického, neboť mu akademická půda přišla příliš mrtvolná. Přihlásil se proto do konkursu na šéfa Olšanských hřbitovů a vyhrál. Je totiž už řadu let nadšeným hrobníkem.
Domluvil jsem s ním proto exkurzi po Olšanských hřbitovech. Ve stanovenou hodinu nás čekal před hlavním vchodem, naložil nás do prostorného a pohodlného elektromobilu - kabrioletu a vydali jsme se poznávat krásy hřbitova. První zastávka byla u hrobu Filipa Topola, jehož muziku jsme oba měli rádi. Jak jsem tak koukal na Filipův náhrobek, najednou mi došlo, jak mělce je v nás uložena mysl divocha, která vzhlíží ke svým mrtvým jako k polobohům, jako k bytostem nadaných nadpřirozenou silou, se kterými můžeme alespoň v duchu mluvit a kteří nás, když je poprosíme, budou v tom našem světě živých chránit.
Projížďka hřbitovem byla inspirativní, zajímavá a jak říkal fotograf Martin Kabát, tak taky obrazově výživná. Přečtete si o ní - a fotky prohlédnete - v aktuálním Reflexu. Zde ale zmíním alespoň největší argument k podpoře mého pocitu, jak mělce je v nás schován divoch, který se potřebuje klanět kostem předků a přinášet jim obětiny - v naší kultuře květiny a svíce. Z dob první světové války je na Olšanech zeď s „hroby v dáli“. To jsou smaltované nevelké cedule, na kterých je vždy jméno a příjmení, datum narození a úmrtí a místo, kde onen dotyčný padl a odkud se nepodařilo zachránit jeho ostatky. K těm hrobům nejsou na Olšanech žádné kosti. Kosti mrtvých, kteří nesli jména psaná na zdi, rozmetaly granáty první světové války. Přesto byla potřeba jejich blízkých nějak s nimi komunikovat, donést jim někam kytičku a svíčku, tak intenzivní, že nechali zbudovat alespoň tento symbolický hrob svým v cizině padlým blízkým.
