Cyril Höschl: Všichni máme potřebu něco dokazovat nejen svému okolí, ale i sobě
V minulém tištěném vydání Reflexu dostal psychiatr Cyril Höschl tento dotaz (v naší verzi je zkrácený): „Neumím si vysvětlit motivaci extrémních horolezců, kteří si ničí zdraví a doslova bojují o život při výstupech na nejvyšší a nejnebezpečnější hory světa. Co vede lidi, že podstupují tyto extrémní výkony?“ Zde je odpověď známého psychiatra:
Psychiatrické vysvětlení, obávám se, neposkytnu, protože v drtivé většině nejde o onemocnění, ale o mechanismy, jež se v různé míře uplatňují v průběhu života každého z nás. Všichni máme potřebu něco dokazovat nejen svému, v našich očích často úspěšnějšímu, nebo přinejmenším nedostatečně uznalému okolí, ale i sobě.
My sami ve svých očích potřebujeme nějak vypadat, abychom rozvíjeli a udržovali své ego. Ne vždy se to daří a ne vždy máme shodnou představu o tom, co tuto funkci plní. Tyto psychologické mechanismy částečně vysvětluje například individuální psychologie Alfreda Adlera, jež se odštěpila od klasické Freudovy psychoanalýzy, mj. přenosem důrazu z libida jakožto rozhodující hnací síly našeho vrůstání do společnosti na motivy sociální, jako jsou sourozenecké konstelace a pocit méněcennosti. Jedinec je podle Adlera charakterizován a určován svým cílem, jenž ovšem nemusí být uvědomovaný, či dokonce záměrný.
Smyslu lidského chování můžeme porozumět jen na základě pochopení jeho cílů. Mnohé z nadprůměrných výkonů se tak dají vysvětlit postavením dítěte v rodině, dominancí a úspěchy rodičů, drilem, který naopak může být kompenzační snahou rodičů vykřesat z dětí to, co sami nedokázali, ale hlavně postavením mezi sourozenci. K tomu přistupuje mechanismus odměny, jenž je jednak psychologický (pocit slasti, satisfakce při překonání rekordu, výšky, rychlosti či vzestupu v sociálním žebříčku), jednak biologický, daný vyplavením katecholaminů (adrenalinu a dopaminu) a endorfinů, kterýmžto mechanismem může na „adrenalinových výkonech“ vzniknout i závislost. Obojí spolu samozřejmě velmi souvisí.
Riskantní chování se nejnápadněji vyskytuje mezi pubertou a časnou dospělostí, kdy fyzická síla a zdatnost převažují nad zralostí těch struktur mozku, jež mají tlumit impulzívní hnutí mysli a korigovat „drajv“. V tomto věku také bývá nedostatečný strach z nemoci, zmrzačení a ze smrti, jež je vnímána jako něco imaginárního, co se týká pouze jiných lidí. Jestliže v tomto období získáte první mety a trofeje, či dokonce peníze, můžete se stát profesionálem, u něhož se prvotní výzva promění v poslání, popřípadě živnost, protože ostatní možnosti se postupně stávají méně dosažitelnými – zcela podle Vaculíkovy definice života coby „stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme“. Málokdo začne s bungee jumpingem či zlézáním K2 v šedesáti letech, ledaže by měl v té době ještě nějaký nezvětralý mindrák, který by si tím chtěl léčit.
