Seriál Vinaři je buranská zábava pro burany. Ale výdělečná
Nechme stranou debaty o tom, jakým že nářečím hrdinové této komediální (jak jej označili sami tvůrci) šestnáctidílné výpravy na Jižní Moravu, respektive do oblasti Pálavy, hovoří. To, že matlají jedno nářečí s druhým a třetím, dokonce s hanáčtinou, jež s vinařskou oblastí nemá co do činění, je vskutku jen lapálie.
Také to, že si tvůrci, jež podle producenta Vicana trávili hodně času ve sklípcích a s vinaři, nestihli při opíjení se v rámci přípravy na natáčení všimnout, z čeho že vinaři pijí, jak často (ne)pijí, jak vlastně dělají víno a jak vypadá jejich život (žádná selanka to tedy zrovna není), je pro českou povrchní televizní zkratku typické.
Na seriál Vinaři se snesla kritika oprávněně. Jak ta od filmových kritiků, tak od lidí, kteří na jih od Brna žijí. A není to kritika ledasjaká. To si uraženě nestěžují jihomoravští strýčkové a tetičky, jimž se tak rádi smějeme a pohlížíme na ně s laskavostí jako na slaboduché venkovany. To se cítí právem poníženi vlastně všichni – od vinařů, po žáky základních škol, přes policisty, autobusáky...
Protože kromě toho, že se mají nechat každou neděli v hlavním vysílacím čase urážet (to, co seriál předvádí má k laskavému humoru hodně daleko), se zlobí, že za tento paskvil zaplatil jihomoravský kraj jako za propagaci. A kromě hejtmana Haška skočili na lep tvůrcům třeba i lidé z Vinařského fondu. Tedy vlastně každý jednotlivý vinař, jenž je cílem veřejného zostuzování, na toto své ponížení přispěl – aniž o tom věděl. To už je důvod k nasr...
Seriál Vinaři si nezaslouží pozornost sám o sobě, koneckonců je to buranská zábava pro burany. Ale jako fenomén, na němž lze krásně ukázat náš novodobý národní povahový rys. Jaký?
