Kivíci odmítli kapradinu a ponechají si symbol „imperiální nadvlády“
Obyvatelé Nového Zélandu odmítli novou vlajku a nadále budou používat kombinaci britské vlajky a Jižního kříže s červenými hvězdami v modrém poli. V referendu, jehož se účastnily dvě třetiny oprávněných voličů, se pro nový design vyslovilo jen necelých 44 procent lidí.
Akce za změnu státního symbolu začala z iniciativy premiéra Johna Keye již před dvěma lety. Argumentoval Kanadou a jejím přechodem na vlajku s javorovým listem v roce 1965. V roce 2014 Key vyzval obyvatele, aby posílali své návrhy na novou vlajku, jež by se vzdala grafického znázornění britské nadvlády, kterou ostrovní stát používá od roku 1902. Odpůrci ovšem podotýkali, že měnit vlajku bez návazné diskuse, zda se také odtrhnout od monarchie a změnit se v republiku, nedává smysl a je to zbytečně drahý špás.
John Key si ovšem razil svou, a loni tudíž panel o dvanácti členech vybral z 10 300 návrhů 40, ze čtyřiceti návrhů pět, z nichž si obyvatelé „dlouhého bílého mraku“ v referendu vybrali jeden, návrh Kylea Lockwooda. Ve finále tedy soutěžil se současnou vlajkou. A prohrál. Existující vlajka s „Union Jackem“ získala 56,6 procenta, zatímco druhá 43,2 procenta za účasti 67,3 procenta voličů.
Celkový dojem Kivíků z referenda byl takový, že si to celé mohli odpustit, poznamenává korespondentka Guardianu v Austrálii Elle Huntová. Zabralo veřejný prostor diskusemi, které spíš než věcnost přinesly perly typu: Víte, že v panelu nezasedal jediný vexilolog (odborník na vlajky), ale nejblíž designu tam měl pracovník Nike?, Ten design, co jsme chtěli nejvíc, černá vlajka se stříbrnou kapradinou, nemůžeme mít, protože připomíná vlajku ISIS?, konzultant přes filozofii feng-šuej tvrdil, že Lockwoodův návrh znamená zlo a smutek a může přinést neštěstí, nestabilitu, a dokonce pád akcií.
Opět se tak ukázalo, že referendum není úplně ideální prostředek, jak rozhodovat o státních záležitostech. Dát lidem na výběr z několika možností znamená rozdělit společnost: Na ty, kdo tvrdí, že „nemůžeme měnit vlajku, pod kterou bojovali naši vojáci ve dvou světových válkách“, pak na ty, kteří chtějí novou vlajku, ale nelíbí se jim takhle konkrétní, a v neposlední řadě na ty, kdo vidí hlavně náklady, jež změna přinese, a které zatím nebyly vyčísleny, protože daný ministr se přiznal, že vlastně nepočítali, kolik by stálo přešití uniforem, přeznačení dokladů a podobně.
Těžko říci, kolik lidí by si vybralo tu vlajku, kterou mají teď, v roce 1902, kdyby měli na výběr. Zřejmě by to dopadlo obdobně – rozhádaní lidé (i když Novozélanďané nemají sklony být vzteklí, na to jsou moc velcí pohodáři) a značná část společnosti rozladěná z výsledku. Evidentně jsou věci, které je lepší nechat buď na vládě, nebo na pokoji.
