Tajemný pan Gülen. Ohrožuje vůdce náboženského hnutí tureckého prezidenta?
Když v pátek pozdě večer vypukl v Turecku pokus o vojenský puč, označil jej prezident Recep Tayyip Erdogan dílem stoupenců duchovního Fethullaha Gülena, který žije v exilu v USA. Samotný Gülen se od pokusu o převrat distancoval a ostře jej odsoudil. Přesto Premiér Yildirim uvedl, že každá země, která se postaví za Gülena, nebude přítelem Turecka a bude vnímána jako stát, který je se zemí ve válce. Ministr zahraničí USA John Kerry řekl, že tvrzení naznačující možnou účast Spojených států na nezdařeném puči v Turecku škodí vzájemným vztahům. Erdogan vyzval USA k vydání Gülena do Turecka. Kdo je vlastně onen Fethullah Gülen.
Pro lidi žijící mimo Turecko a jeho diasporu se jednalo o neznámé jméno a logicky se nabízela otázka, jak by mohl dvaasedmdesátiletý imám žijící v dobrovolném exilu na venkově v americkém státě Pensylvánie být reálným protihráčem premiéra, jenž vládne zemi se 75 milióny obyvatel. Navíc, která zažívá velký hospodářský vzestup.
Bližší pohled na osobnost Fethullaha Gülena nabízí překvapivé zjištění. Tomuto muži se podařilo ze svých příznivců vybudovat hnutí, jež má v Turecku několik miliónů členů a řadu dalších podporovatelů.
To ale není zdaleka všechno. Hnutí už dávno překročilo hranice země i svého původního poslání. Jeho jádrem je dnes už celosvětová síť škol, které vzdělávají žáky na všech kontinentech nejenom v kazatelově učení, ale také ve znalosti turečtiny a moderních technologií. Gülenovy školy najdete od Kábulu po Spojené státy, kam se „Hocaefendi“ (Respektovaný učitel), jak ho nazývají jeho stoupenci, uchýlil v roce 1999 do dobrovolného exilu, když mu začala tehdejší sekulární vláda v Turecku dělat problémy, jestli nepodvrací sekulární charakter země.
Nejen školy ovšem patří do gülenovské struktury. V jejím rámci vznikl obrovský ekonomický holding, který zahrnuje nejenom řadu důležitých tureckých médií, ale také realitní firmy nebo výrobní závody, například v potravinářském průmyslu. Tajemnost celému hnutí, jehož příznivci preferují název Hizmet (Služba), dodává také fakt, že nemá navenek jasnou strukturu, a dokonce ani členství. V Turecku se proto občas objevuje anekdota, že když si jdete ráno koupit pečivo, nemusíte vědět, zda zrovna nedáváte vydělat gülenistům, protože nikdo neví, co už všechno Fethullahçi, jak se jim podle kazatelova křestního jména říká, fakticky patří.
Umírněný muslim
Už asi nepřekvapí, že členové hnutí o poměrech v něm veřejně nemluví. Z výpovědí těch, kteří ho opustili, ovšem často vyplývá, že v něm panuje naprosté podřízení a poslušnost.
Na druhou stranu může překvapovat, že Gülenovo učení preferuje velmi umírněný výklad islámu, odmítá násilí, podporuje dialog mezi náboženstvími a vícestranickou demokracii. Navíc staví na tezi, že náboženství a moderní věda nejsou v žádném protikladu. Gülen byl také například prvním muslimským učencem, jenž okamžitě po 11. září odsoudil terorismus a vyhlásil, že naprosto odporuje muslimskému učení. V mnoha ohledech je jeho pojetí islámu méně konzervativní než to, které vyznávají kruhy, z nichž vyšel premiér Erdogan.
Podporovatelé hnutí jsou ochotni se do krve hádat, že Hizmet je jen sociální hnutí, ale lidé mimo jeho strukturu mu často dávají nálepku náboženského subjektu. Nahrává tomu i to, že v islámském světě začínala řada islamistických sil pod pláštíkem sociálního hnutí – třeba Muslimské bratrstvo nebo ší’itský Hizballáh. V analýzách gülenovské struktury jen prší přirovnání k jiným společnostem. Jedni v nich vidí muslimskou obdobu katolického Opus Dei, jiní mormony, scientology, moonisty či zednáře. Nabízí se také přirovnání ke kvakerským misionářům.
Jenže realita je ještě jiná, protože hnutí Hizmet je nezpochybnitelnou součástí turecké politiky. Dlouho fungovalo jako podporovatel islámské Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a nezpochybnitelně přispělo k jejímu velkému vzestupu.
Stát ve státě
Řada pozorovatelů se shoduje v tom, že Gülen měl velký vliv na proces, pro nějž se v Turecku vžil název Ergenekon. Šlo o akci, kdy byly odsouzeny desítky údajných sekulárních spiklenců zejména z řad armády a bezpečnostních složek. Tehdy se islámsky orientovaným stranám podařilo zlomit tradiční převahu tureckých, sekulárně orientovaných ozbrojených sil nad volenými politiky. Na řadě míst v justici, jež odsouzení důstojníků umožnila, jsou podle některých kritiků absolventi Gülenových škol a příznivci jeho hnutí.
Právě ti nyní měli být součástí „státu ve státě“, který podle premiéra rozehrál korupční aféru v nejvyšších patrech Erdoganovy strany. Tato událost byla ovšem jen vyvrcholením déle trvajícího napětí mezi Erdoganem a Gülenem.
Neshodli se třeba na postoji ke konfl iktu v Sýrii, kde premiér chtěl vojenský zásah a podporoval i islamistické vzbouřence, zatímco Gülen byl umírněnější. Podobně Gülen neodsoudil demonstrace v parku Gezi, které Erdogan označil za protivládní spiknutí opozice a některých zahraničních sil, snažící se svrhnout jeho legitimně zvolenou vládu. Erdogan si hnutí rozhněval hlavně krokem, kdy rozhodl o uzavření některých gülenovských škol v Turecku. Pak již nebylo cesty zpět a konflikt o primát v tureckých islámských kruzích se plně rozhořel.
(Tento text s profilem Fethullaha Gülena vyšel v Reflexu č. 2/2014)
