Pravda o smrti odvážné pilotky: Vědci vyvrátili teorii, že by Amelia Earhartová zemřela při pádu svého letadla
Píše se druhý červenec roku 1937. Pilotka Amelia Earhartová, první žena, která přeletěla Atlantský oceán, vzlétá z Nové Guinee se svým navigátorem v letounu Lockheed L-10 Electra na poslední část své cesty kolem světa. Do cíle v americkém Miami však nikdy nedoletí. Letadlo se zřítí do Tichého oceánu a Amelia i s navigátorem umírá. Nebo ne? Právě tragický konec ve vlnách Pacifiku je v rozporu s novými vědeckými objevy.
Její životní příběh je součástí povinného učiva na amerických školách a inspirací pro řadu žen na celém světě. Amelia Earhartová, americká pilotka, jež ve třiceti přeletěla Atlantik, o dva roky později překonala rychlostní rekord v ženském létání, v pětatřiceti přeletěla oceán znovu, jenže tentokrát sama, a ve čtyřiceti si naplánovala cestu kolem světa.
Právě ta se jí stala osudnou, když její letadlo po 35 tisících kilometrech vypovědělo službu, rádiová komunikace utichla a až do dnešních dnů se odborná i laická veřejnost domnívala, že ona i navigátor Fred Noonam zemřeli při nárazu do vodní hladiny. Mlhavý konec slavné ženy ale dostává v dnešních dnech reálnější obrysy, poslední výzkumy totiž dokazují, že pád letadla přežila a zemřela až za několik týdnů na pustém ostrově Nikumaroro ostrovního státu Kiribati.
S objevem přišla skupina vědců organizace TIGHAR (International Group for Historic Aircraft Recovery), kteří tvrdí, že se jim podařilo identifikovat ostatky Earhartové, jež byly nalezeny na zmíněném ostrově již v roce 1940. Britské úřady však kostru tehdy identifikovaly jako mužskou a podrobněji se nálezem nezabývaly. Až současné forenzní metody pomohly vědcům určit, že se skutečně jedná o tělo zmizelé pilotky.
Volání o pomoc, které nikdo neslyšel
Z nálezu ze čtyřicátých let však zbyla jen podrobná měření, samotné kosti se nezachovaly. Ředitel TIGHAR Ric Gillespie však pro CNN uvedl, že výzkum forenzních antropologů potvrdil téměř stoprocentní shodu u předloktí nalezených ostatků a pilotky. Navíc zbytek kostry odpovídá jejím dalším tělesným proporcím i etnickému původu Earhartové.
Teorii o jejím životě na pustém ostrově navíc potvrdily další nálezy. Společnost TIGHAR totiž provedla od 90. let několik expedic, při nichž se podařilo najít hliníkový plát, který odpovídal vybavení letounu Lockheed L-10 Electra, řadu kosterních pozůstatků ryb a drobných živočichů, jimiž se trosečnice živila, a pozůstatky signálních ohňů, kterými se na sebe snažila upoutat pozornost.
Ze zpětné analýzy radiokomunikace v oblasti je patrné, že z porouchaného rádia vyslala i několik nouzových volání, ta ale v té době nikdo nezachytil. Z množství malých kůstek je možné usuzovat, že Amelia Earhartová bojovala o přežití několik týdnů, možná i měsíců, než pravděpodobně zemřela na dehydrataci, protože se na ostrově nenachází žádný zdroj pitné vody.
Prezidentské pátrání i konspirační teorie
Earhartová se naposledy ohlásí v 8.43 ráno s tím, že jim dochází palivo a oni nevidí letadlovou loď, na níž je mají doplnit. Krátce poté nařizuje prezident Roosevelt pátrání, do kterého se zapojí i letadlová loď Lexington a bitevní loď Colorado. Vše je ale marné a pilotka je 5. ledna 1939 úředně prohlášena za mrtvou.
Její nejasný konec dal vzniknout i několika konspiračním teoriím. Podle jedné ji zajali Japonci a popravili ji, podle jiné zase byla její havárie jen záminkou pro letecký průzkum japonských vojenských základen v oblasti a Earhartová dál žila v ústraní pod změněnou identitou.
Vědci z TIGHAR na konci října zveřejnili všechna svá zjištění s tím, že by životní příběh Amelie Earhartové měl končit kapitolou odvážné trosečnice na pustém ostrově, a ne spekulacemi a konspiračními teoriemi. Dvojice filmů, jež na motivy jejího života vznikly – Poslední let a Amelia –, se tak brzy možná dočkají dalšího přírůstku, který bude třeba monodramatickou verzí seriálu Ztraceni.