Egypt: Nepokoje v ulicích Káhiry

Egypt: Nepokoje v ulicích Káhiry Zdroj: Jan Šibík

Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
44 Fotogalerie

Šest let po arabském jaru prý je Egypt na správné cestě. Ale kam?

info.cz , Jitka Jeníková

Je to šest let, kdy se začal bortit režim jednoho z nejdéle sloužících diktátorů na světě. Šest let od chvíle, kdy se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii. Šest let od tzv. arabského jara vypadá a funguje Egypt více méně stejně jako za Mubáraka. Kam země pod vládou pevné ruky míří?

Nejlidnatější arabské zemi stále vládne armáda, i když místo Mubáraka nyní stojí v čele státu generál, pardon, prezident Abdul Fattáh Sísí. Demokratické hnutí je roztříštěné a rozhádané, o svobodné politické soutěži si můžou všichni nechat maximálně zdát a represe dosahuje úrovně ze „zlatých“ Mubárakových časů.

Přitom je na tom Egypt stále ještě celkem dobře. Na rozdíl od jiných států, kde se začátkem roku 2011 mohutně demonstrovalo za svobodu a demokracii, se totiž neponořil do občanské války.


Masové demonstrace v Káhiře v roce 2011 fotografoval Jan Šibík:


Tunisko, kde se lavina povstání, jež se posléze rozšířila do dalších arabských zemí, utrhla poprvé, má za sebou demokratické parlamentní a prezidentské volby. Nutno zdůraznit, že ze všech zemí dotčených arabským jarem, je jediné. Přesto má situace do idyly daleko a země je stále vystavena hrozbě militantního extremismu. Mimo jiné proto, že na jedné straně sousedí s věčně nestabilním Alžírskem a na druhé s Libyí, která po svržení Muammara Kaddáfího zabředla do vleklé občanské války.

Snad ještě hůř je na tom Jemen, kde si kromě samotných Jemenců – byť to oficiálně nikdo nepřizná – v zástupném konfliktu vyřizují účty Saúdští Arabové s Íránci. Když ne jinak, tak přinejmenším financováním a dodávkami zbraní oběma stranám konfliktu. Sýrie je zcela samostatný případ. Jakékoli rozumné řešení je tam skoro nedosažitelné.

A zapomenout bychom neměli ani na Bahrajn, kde vládnoucí sunnitská monarchie nemilosrdně rozprášila protesty většinových šíitů.

Ale zpátky k Egyptu. Kam se poděli ti, kteří si vynutili změnu režimu a zabránili vzniku dědičné Mubárakovské dynastie? Měla vůbec demokracie v Egyptě šanci? A stojí o ni dnes ještě někdo, nebo jsou všichni vlastně rádi, že je země v podstatě řízená vojenskou juntou alespoň stabilní?

CELÝ TEXT SI PŘEČTĚTĚ NA WEBU INFO.CZ >>>