Eliška Misáková, jediná sportovkyně, která získala olympijské zlato až po své smrti
První zlatá olympijská medaile česko-slovenských gymnastek se pojí s tragédií nemající v historii obdoby. Eliška Misáková, jedna z nejlepších závodnic, po příletu do olympijského Londýna onemocněla, byla hospitalizována a v den, kdy její kamarádky zvítězily, 14. Srpna 1948, zemřela. Přesto jí byla jako první a v olympijských dějinách dodnes jediné závodnici udělena zlatá medaile in memoriam.
Na těchto hrách se v ženské gymnastice závodilo teprve podruhé a opět jen v soutěži družstev. V důsledku druhé světové války nebyly pozvány výpravy Německa a Japonska. Československé gymnastky patřily tudíž k favoritkám, neboť v Berlíně 1936 obsadily za vítěznými Němkami druhé místo.
Před naším družstvem však vyvstal po příletu problém. Mělo nastoupit v sestavě Zdeňka Honsová, Marie Kovářová, sestry Eliška a Miloslava Misákovy, Milena Müllerová, Božena Srncová, Olga Šilhánová a Zdeňka Vermiřovská, jenomže Eliška Misáková oznámila, že nejspíš onemocněla chřipkou.
Krev nemocného
„Proto jsem Elišku v družstvu nahradila,“ vzpomíná Věra Růžičková (88). „Poznala jsem ji rok před olympiádou, kdy se z rodné Moravy přestěhovala do Prahy, cvičila v Sokole Vinohrady a patřila k nejlepším v republice. Na atmosféru londýnských her nelze zapomenout. Obrovským zážitkem byla už cesta. Většina z nás letěla poprvé letadlem. Londýn byl sice poškozen válkou, ale přesto byla radost z velkého sportovního svátku vidět na každém kroku. Olympijská vesnice neexistovala, naše družstvo bydlelo na vysokoškolských kolejích, ostatní části československé výpravy na mnoha různých místech. Každý olympionik dostal volnou jízdenku na autobusy a metro, což bylo úžasné. Nám však tuhle atmosféru kalil Eliščin stále se zhoršující zdravotní stav.“
Lékaři totiž měli podezření na zánět mozkových blan, načež na infekčním oddělení nemocnice v Uxbridgi zazněl šokující verdikt: slečna Misáková onemocněla neléčitelnou dětskou obrnou. Po oznámení diagnózy lékař československé výpravy Zdeněk Hornof, jenž před časem obrnu prodělal, poskytl gymnastce svou krev. Důvod? Podle odborníků existovala hypotéza, byť klinicky zcela nepotvrzená, že právě v takové krvi mohou být protilátky a působit léčivě. To se však bohužel nepotvrdilo.
Strach
„Elišku jsme navštěvovaly,“ pokračuje Věra Růžičková, „ale lékaři nás k ní nepustili. Bylo možné ji vidět pouze přes sklo. Ležela sevřená v železných plících. Nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce a další den i nohy. Bylo to nanejvýš smutné. Logicky zaznělo, že obrnou může být nakažena kterákoliv z nás, a proto nám zdravotní sestra denně měřila teplotu. Působilo to na nás ještě depresívněji.“
Nebylo divu, že každá z gymnastek měla strach jak o Elišku, tak podvědomě i o sebe. A v takové atmosféře nastupovaly k soutěžím, které měly proběhnout pod širým nebem na stadiónu ve Wembley, ale poté se kvůli zhoršenému, typicky „anglickému“ počasí odehrály pod střechou Empress Hall v Kensingtonu.
Slzy smutku
„Při soutěži jsme myslely na výkon i na Elišku. Na to, že bojujeme za ni. Po vítězném závodě jsme se však dozvěděly, že zemřela. Stály jsme na stupních vítězů, dostávaly zlaté medaile a plakaly… Nebyly to ale slzy štěstí, jak si mohli diváci myslet, tekly nám slzy velkého smutku,“ dodává paní Růžičková.
Pátrání, jak se mohla Eliška nakazit, odhalilo následující fakta. V létě 1948 postihla střední Evropu první poválečná vlna dětské obrny. Proto bylo zakázáno koupání v přírodě. Gymnastky se však při soustředění v Nymburce v Labi koupaly. Od místních sice zaslechly, že ve městě kdosi obrnu dostal a je zákaz koupání, ale tomu tehdy vůbec nikdo nevěnoval pozornost.
