30 hektarů a dost. Obří zemědělské lány monokultur, které ničí půdu a vysouší krajinu, skončí
Desítky let odolávaly velké zemědělské podniky jakýmkoli snahám zmenšit rozsáhlé plochy polí, na nichž se pěstuje jediný druh hospodářské plodiny - monokultura. Nyní se tato praxe konečně změní, především zásluhou Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ). Ta na posledním společném jednání nevládních zemědělských organizací se zástupci Ministerstva zemědělství (MZe) navrhla, aby mohly plochy monokultur na erozí ohrožených polích v budoucnosti tvořit maximálně plochy velké 30 hektarů, s tím, že takovou povinnost bude muset dodržovat každý zemědělec. A návrh byl přijat. Co bude znamenat?
V kontextu s neustálou postupnou koncentrací ploch a snižováním pestrosti plodin na našich polích je to veskrze pionýrský počin, jehož hlavní přínos spočívá ve zlepšení stavu naší krajiny. Uvedená povinnost totiž bude zemědělce k žádoucí pestřejší skladbě plodin přirozeně nutit, nehledě na to, že jednotlivé kultury plodin budou od sebe nějakým způsobem odděleny, což vytvoří alespoň nějakou překážku při splachu půdy z polí prostřednictvím vodní eroze.
Samozřejmě, že opatření není všespasitelné. I třicetihektarová plocha stejné plodiny je veliká, zvláště když si uvědomíme, že průměrná velikost farmy v zemích EU je 16,6 hektaru, přičemž se samozřejmě na takové ploše pěstuje více druhů plodin. V naší zemi je ale průměrná plocha půdy na farmu 130 hektarů, a samozřejmě je v ČR celá řada podniků, obhospodařujících mnoho set, ba mnoho tisíc hektarů najednou.
3 miliardy kubíků
S plochou 30 hektarů, byť v jiné souvislosti, operuje ostatně také usnesení výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny ČR. Uvedený výbor totiž v usnesení z 5. září letošního roku mimo jiné doporučil Vládě ČR, aby zavedla v nastávajícím programovém období EU v rámci aplikace Společné zemědělské politiky EU v ČR po roce 2020 nástroj redistributivní platby (zvýšené sazby dotace) právě na prvních 30 hektarů zemědělské půdy s cílem podpořit malé zemědělce.
Stávající „velké širé rodné lány“ jsou podle drtivé většiny odborníků základní příčinou, proč naše krajina nedokáže zadržovat vodu v takové míře, v jaké by mohla, přičemž oproti skutečnosti by se mohlo na zemědělské půdě ročně zadržet (vsáknout) o více než 3 miliardy kubíků vody.
Zároveň jsou ale také velké lány nejvíce vystaveny vodní erozi, protože se na nepřerušovaných plochách monokultur nemá voda „o co zastavit“. Proud vody z dešťů, především na svažitých pozemcích, tak nabývá při neexistenci jakýchkoli terénních překážek na rychlosti a síle, a kvůli tomu je s sebou schopen unášet daleko více zeminy, než z menších a nějakou překážkou oddělených pozemků.
Autor je agrární analytik
