V bývalé NDR prý mizely děti nepřátel komunistického režimu. Rodiče jich hledají stovky
Když Karin Ranischové v roce 1975 v nemocnici řekli, že její dvouletý syn náhle zemřel, nechtěla tomu uvěřit. A nemyslí si to doteď. Čím dál častěji se totiž objevují informace, že východní Německo možná potají odebíralo děti, které pak končily na převychování ve stranicky spolehlivějších rodinách. I podivná smrt Karinina syna a nepochopitelné chování úřadů naznačují, že před 43 lety bylo vše možná úplně jinak.
Christoph Ranisch byl obyčejný zdravý chlapec, který žil se svými rodiči v Drážďanech. Do nemocnice se dvouleté dítě dostalo poté, co se opařilo horkou vodou. „Popálil se na hrudníčku a na stehnech. Okamžitě jsem z něj strhla šaty, vzala ho do náručí a vyběhla ven pro pomoc,” líčí pro web Deutsche Welle jeho matka Karin. Když se se synkem dostali do nemocnice, ptala se lékařů, jak vážné to je. „Nebojte se, vídáme tady děti v horším stavu,” odpověděli jí tehdy zdravotníci.
Syna nechali v nemocnici. A už ho nikdy neviděli
Karin se proto po ujištění, že chlapec bude v pořádku a není v ohrožení života, vrátila domů. V osm večer jí dovolili zavolat a zeptat se na jeho stav. I tehdy jí zdravotníci potvrdili, že se mu daří dobře. Šok přišel ale hned druhý den ráno, když přišel rodičům telegram, že se mají ihned dostavit do nemocnice.
„Bylo neuvěřitelně bezcitné, jak se k nám doktoři chovali. Řekli nám prostě jen: Vaše dítě zemřelo. A to bylo všechno,” vzpomíná Karin. Že pacient zemře, ačkoli se mu předtím vedlo dobře, není ovšem tak neobvyklý úkaz. Zvláštní bylo ovšem to, jak se posléze začali chovat lékaři.
Když Karin řekla, že chce svého syna vidět, lékaři uvedli, že tělo již není na klinice, ale na forenzním oddělení. Když přišli druhý den, také jim nepovolili podívat se na tělo. „Byli jsme v takovém šoku, že jsme vůbec nedokázali vzdorovat. Byli jsme absolutně bezmocní. Doktoři tehdy byli bohové v bílém plášti. Nesměl jste se ptát a už vůbec ne zpochybňovat, co vám řekli,” popisuje zdrcená matka situaci v komunistickém zdravotnictví v tehdejší Německé demokratické republice (NDR).
Svého syna už rodiče nikdy neviděli. Mohli sice do nemocnice přinést šaty do rakve, ale tu pak na pohřeb přivezli už zatlučenou. Od té doby v Karin vzrůstaly pochybnosti, zda její syn skutečně zemřel. Ve dvou zprávách, které dostali z nemocnice, byla navíc pokaždé uvedena jiná příčina smrti - jednou opaření a podruhé vniknutí cizího tělesa do plic. V roce 1975 ovšem nebyl podle Karin čas vhodný na otázky a pochyby, a proto v sobě nejistotu dusila 40 let.
