Komentáře
Přihlásit pro přidání komentáře
Tak tak! A to ještě nic není - teď poslouchej: Právě tato aliance umožnila, že už v noci z 18. na 19. listopadu proběhlo první jednání zástupců opozice (iniciativa Most) s premiérem vlády, o den později již s vládou jednala delegace OF a 28. listopadu, teprve 11 dní po studentské demonstraci, staré Federální shromáždění jednomyslně zrušilo ústavní článek týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, o měsíc později kooptovalo nové poslance a nakonec jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem.
Právě toto dočasné spojenectví jednotlivých reformních kapitalistických frakcí a sil, byť sama technokracie a její spojenci z disentu si toho nebyli zcela vědomi, stálo např. za projevem Václava Havla na demonstraci 23. listopadu, v němž prohlásil: „Občanské fórum (…) disponuje kvalifikovanými silami ze všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.“ Ze stejného důvodu pak tentýž 5. prosince na zasedání akční skupiny Koordinačního centra Občanského fóra hovořil o nutnosti delegovat do vlády „jakousi naši takovou dobrou reprezentaci (…) čímž by se zajišťovala kontinuita moci“.
Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.
cartouche66
0
Je příznačné pro ideology a apologety antagonistického systému, že nedokáží přiznat jednoduchý fakt, a totiž že jedinec je bezvýznamný v jakémkoliv postavení vzhledem k dějinným procesům jimiž je zcela determinován, a nikoliv naopak, jak se snaží tvrdit tito padělatelé dějin v žoldu těch nereakčnějších sil. Dialektika dějin liší jen celé společenské třídy jako světodějné síly a produkty společenské poptávky po osobnostech. Takto vytvořená společenská poptávka může zaniknout nikoliv působením jednotlivců, skupin čili klik, ale pouze změnou společenských vztahů! Tedy např. aby Paroubek přestal být požadovanou osobností, musela by být odstraněna poptávka ze strany proletariátu po sociálním státě a to lze učinit jen nahrazením tohoto státu beztřídní společností. Tomu však stojí v cestě buržoazie, která se dobrovolně nevzdá vlastnických privilegií, umožňující jí užívat práva na lenost a proletariátu ho upírat! Ten si toto nezadatelné právo bude muset vybojovat sociální revolucí, ale k tomu už žádného Paroubka nebude potřebovat, ba právě naopak! 
cartouche66
0
Lze to jednoduše doložit třeba na Hitlerovi, který pokud by se narodil o pouhých 50 let dříve či později, nestal by se tím kým se stal. A ani jeho odstranění by nevedlo k změně poptávky po podobné osobnosti a systému s ní spojeném. Na to nestačí žádný atentát, ani porážka ve válce, dokonce světové! Poptávku po Hitlerovi odstranil až poválečný sociální stát, sociální v takovém rozsahu, že je to zcela nesrovnatelné se všemi dřívějšími opatřeními nacistického, ale též bolševického režimu v této oblasti! To koneckonců vedlo i postupnému, ale jistému zániku tzv. výchdoního bloku. Pokusy b uržoasie tento systém jakkoliv demontovat ovšem poptávku po osobnostech typu Hitler či Lenin obnovují! Takže bacha na to, reakční ideologové ... 
cartouche66
0
oprava: "... producenty společenské poptávky po osobnostech ..." pardon! 
cartouche66
bez ohledu na to, co si myslí sami účastníci, novináři, politici a další, nebyly všechny ty „převratné události“ listopadu 1989 ničí jiným, než ukončením jednoho a nastolením druhého projektu buržoazie jak spravovat kapitál, jak si udržet co nejvyšší míru zisku a jak si co nejefektivněji podřídit proletariát, čili jak restrukturalizovat kapitál. A to platí jak pro Československo, tak pro celý východní blok. KSČ i opozice byly možná „karnevalem revoluce“ zaskočeny, ale z hlediska kapitálu představoval tento dějinný pohyb naprosto logické vyústění předchozích let. Nutnost reformovat stalinistickou správu kapitálu, tj. snahu podřídit ekonomické síly kontrole státu, se v Československu projevovala již od poloviny 60. let a v dějinách kapitalismu nebyla ničím výjimečným. Nebyla to ovšem osvícenost oné „reformní“ části vládnoucí třídy, která tehdy akcentovala potřebu této změny. Politická diktatura, která zpacifikovala a zdisciplinovala proletariát po 2. světové válce, společně s plánovanou ekonomikou uměle deformující proces valorizace hodnoty, která umožnila rychle nastartovat nový cyklus kapitalistické výroby, se prostě po dvaceti letech dobré služby staly překážkami dalšího vývoje, když se stalinistická forma výrobních vztahů stala překážkou dalšího rozvoje výrobních sil odpovídajícího požadavkům světového trhu a přiblížila se tak ke konci svých schopností a možností efektivně reprodukovat kapitál jako společenský vztah. Naplno se to projevilo v roce 1963, kdy ztroskotala třetí pětiletka, a poprvé od roku 1948 došlo k poklesu národního produktu. „Enfant terrible“ kapitálu už prostě vyrostl z těsného kabátku stalinistického řízení a dožadoval se toho, co mu mohlo umožnit pokračování akumulace – reformy trhu a demokracie, tedy ekonomické i politické liberalizace.
Buržoazní třída si samozřejmě není a nikdy nebyla plně vědoma všech těchto procesů v rámci kapitalismu. Její hybnou silou byl a je profit. To platí i pro buržoazii stalinistickou, bez ohledu na to, jak usilovně se snažila tento fakt maskovat, a jakkoli se snažila skrývat i svou existenci jako třídy. Neefektivní výroba a neuspokojivá spotřeba, krátce řečeno krize zhodnocování, která vedla ke snižování zisku a snaha vládnoucí třídy, tehdy představované vyššími stupni státostranické byrokracie a ekonomické technokracie, obrátit tento vývoj – to byly pravé příčiny toho, proč Akční program, který KSČ schválila začátkem dubna 1968, k otázce ekonomické reformy prohlašoval: „Vkládáme hodně nadějí do obnovení pozitivních funkcí trhu jako nutného mechanismu fungování socialistické ekonomiky a prověrky toho, zda práce v podnicích byla vynaložena společensky účelně. Máme však na mysli nikoliv kapitalistický, ale socialistický trh, a nikoliv jeho živelné, ale regulované využití. Plán a celostátní ekonomická politika musí vystoupit jako pozitivní síla ve směru normalizace trhu, proti tendencím ekonomické nerovnováhy i proti monopolismu ovládání trhu.“Neochota „hard-line“ stalinistů čelit ekonomickým problémům přijetím tohoto z hlediska kapitálu progresivního programu, a jejich následné politické i vojenské vítězství nad „reformisty“ sice uložily reformu samotnou k ledu, potřeba restrukturalizace a změny společenského managementu vyplývající z potřeb kapitálu se však postupně projevovala jako stále nutnější a jediné řešení, které se na konci 80. let ukázalo jako nevyhnutelné.Byla to právě tato naléhavá potřeba kapitálu se restrukturalizovat, která vyprodukovala nositele nutných změn v podobě proreformní frakce v KSČ, opozičních ekonomů a disidentů. A byla to stejná nutnost reformovat produkci a možnost tak učinit, otevřená událostmi spuštěnými potlačením protestní studentské demonstrace 17. listopadu, co přimělo prokapitalistickou opozici spolupracovat s tzv. pragmatiky z KSČ. (N
Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.
A tato dočasná jednota napříč buržoazií a opozicí středních a nižších aparátčíků a dalších jasně prokapitalistických skupin je také jediným vysvětlením všech spekulací a konspiračních teorií o tom, jestli byla listopadová „revoluce“ naplánovaná, k čemu měla sloužit, zda byla řízená StB, KGB či KSČ atd. Jak už jsme řekli, buržoazie si není plně vědoma své historické úlohy, kterou je zachování kapitalismu a naprosto nejedná jako jedna jediná vědomá bytost. Je si ale vědoma svého bezprostředního zájmu – realizace zisku. Reaguje na potřebu kapitálu se zhodnocovat, mění a vytváří podmínky k tomuto zhodnocování, a to je podstatou buržoazní politiky. I v době krize, kdy je realizace zisků ne-li všech, pak alespoň většiny frakcí buržoazie ohrožena, a ta musí v takových vypjatých momentech dějin hledat řešení jako jednotná třída, se však za tímto jednotícím zájmem skrývají individuální protichůdné zájmy různých frakcí, skupin a jednotlivých kapitalistů, ale také společenských a politických hnutí s kapitalistickými ambicemi a tedy buržoazními programy. Ačkoli tedy společně naplňují potřebu kapitálu narušit hranice, do nichž ho uzavřela stalinistická správa, navenek se tyto frakce jeví jako opoziční, samy sebe jako navzájem opoziční chápou a v tomto smyslu také veřejně vystupují.Všechny nejasnosti a spekulace o možných dohodách a tajných zájmech jsou založeny právě na předpokladu, že v tzv. sametové „revoluci“ existovaly skutečné opozice a alternativy.
A tato dočasná jednota napříč buržoazií a opozicí středních a nižších aparátčíků a dalších jasně prokapitalistických skupin je také jediným vysvětlením všech spekulací a konspiračních teorií o tom, jestli byla listopadová „revoluce“ naplánovaná, k čemu měla sloužit, zda byla řízená StB, KGB či KSČ atd. Jak už jsme řekli, buržoazie si není plně vědoma své historické úlohy, kterou je zachování kapitalismu a naprosto nejedná jako jedna jediná vědomá bytost. Je si ale vědoma svého bezprostředního zájmu – realizace zisku. Reaguje na potřebu kapitálu se zhodnocovat, mění a vytváří podmínky k tomuto zhodnocování, a to je podstatou buržoazní politiky. I v době krize, kdy je realizace zisků ne-li všech, pak alespoň většiny frakcí buržoazie ohrožena, a ta musí v takových vypjatých momentech dějin hledat řešení jako jednotná třída, se však za tímto jednotícím zájmem skrývají individuální protichůdné zájmy různých frakcí, skupin a jednotlivých kapitalistů, ale také společenských a politických hnutí s kapitalistickými ambicemi a tedy buržoazními programy. Ačkoli tedy společně naplňují potřebu kapitálu narušit hranice, do nichž ho uzavřela stalinistická správa, navenek se tyto frakce jeví jako opoziční, samy sebe jako navzájem opoziční chápou a v tomto smyslu také veřejně vystupují.Všechny nejasnosti a spekulace o možných dohodách a tajných zájmech jsou založeny právě na předpokladu, že v tzv. sametové „revoluci“ existovaly skutečné opozice a alternativy.
V možnosti změny, která se otevřela díky listopadovému hnutí, se jako nejlepší reprezentant společenského pohybu plodícího onu novou skupinu lidí s podnikatelskými ambicemi ukázal být prokapitalistický disent a ekonomové z Prognostického ústavu, společně reorganizovaní v Občanském fóru. Zdůrazňujeme, prokapitalistický disent! Nemluvíme tedy o všech disidentech jako takových ani o jejich organizacích jako celku, máme na mysli pouze ty, jejichž funkce v sociálním antagonismu byla v opozici se zájmy proletariátu, o těch, kteří jednali jako politická frakce buržoazie, aniž by k tomu měli všechny prostředky, které má tato třída zpravidla k dispozici, o těch, kteří byli s kapitálem svázáni programem a ambicemi, aniž by byli jeho správci. Prokapitalistickým disentem, tou politickou buržoazní frakcí v opozici, míníme ty, kteří se vehementně domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, když konstituovali alternativu k vládnoucí straně, prohlašovali se za schopnější a odborně způsobilejší k vykonávání moci a aktivně se podíleli na rozvinutí programu reformy, která by jim umožnila přístup do exekutivy kapitálu. Jednotná fronta s technokraty aspirujícími na to stát se soukromými vlastníky, která se v listopadu 1989 ustavila, jim umožnila, aby tuto reformu dovedli do konce a sebe postavili na místo, které jim podle jejich názoru náleželo – k řídícímu panelu politiky a ekonomiky.A ačkoli jedni kladli důraz spíše na liberalizaci ekonomickou (ve snaze valorizovat nashromážděné hodnoty), zatímco druzí spíše na liberalizaci politickou (přesvědčení, že správu kapitálu je třeba vést demokraticky a s respektem k lidským právům), liberalizace obojího se přece jen ukázala být společným zájmem, protože obojí bylo nutně provázáno a politická revoluce toho byla nezbytným předpokladem.
Tak tak! A to ještě nic není - teď poslouchej: Právě tato aliance umožnila, že už v noci z 18. na 19. listopadu proběhlo první jednání zástupců opozice (iniciativa Most) s premiérem vlády, o den později již s vládou jednala delegace OF a 28. listopadu, teprve 11 dní po studentské demonstraci, staré Federální shromáždění jednomyslně zrušilo ústavní článek týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, o měsíc později kooptovalo nové poslance a nakonec jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem.Právě toto dočasné spojenectví jednotlivých reformních kapitalistických frakcí a sil, byť sama technokracie a její spojenci z disentu si toho nebyli zcela vědomi, stálo např. za projevem Václava Havla na demonstraci 23. listopadu, v němž prohlásil: „Občanské fórum (…) disponuje kvalifikovanými silami ze všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.“ Ze stejného důvodu pak tentýž 5. prosince na zasedání akční skupiny Koordinačního centra Občanského fóra hovořil o nutnosti delegovat do vlády „jakousi naši takovou dobrou reprezentaci (…) čímž by se zajišťovala kontinuita moci“.
Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.
S tím Havlem máš recht. Ale pozor Rammy, s všeobecnými odsudky! Abychom se vyjádřili ještě jasněji, jak Charta 77, tak Občanské fórum a další byly bez jakýchkoli pochyb organizace buržoazie, které dočasně sloužily k nastolení tehdejších zájmů kapitálu. Stejně dočasně také přitahovaly proletáře, kteří se v nich organizovali. Tento fakt však samozřejmě nedělá ze všech členů těchto a podobných organizací buržousty. Stejně jako jsou proletáři třeba v odborech, které jsou orgány buržoazie par excellence, byli i v Chartě a v OF. Mluvíme-li zde proto o buržoazii z Občanského fóra či o opoziční buržoazii, máme na mysli ty, kteří byli a jsou vládnoucí třídou na základě společenské funkce, kterou plnili v kontextu sociálního antagonismu, a nikoli ty, kteří byli aktivními příslušníky buržoazních organizací, ale z hlediska společenské funkce v rámci kapitalismu nebyli nic jiného než vykořisťovaní, proletáři.